„Slyším strunu ve tvém hlasu pravým citem vzrušenou, leč i modní hesla času k ní se mísí ozvěnou,
a mé hledí bystřej’ oko do tvé duše, nežli mníš, vniká ke dnu přehluboko v pochyb nejtajnější skrýš.
Zvěstí tvou je mír a láska, dobrých lidí šťastný svět – Však proč tajná kalí vráska čela tvého jasný vznět?
Na srdce si polož ruku a rci, zdali věříš sám, že kdy rozklene se vnuku vysněný tvé tužby chrám?
Věříš-li, že vášně s vinou kdy se zhostí křehký duch a blud s hořem v žití minou? Ocúny dál zemský luh
rodit bude, zlo a spory živá lidská podstata, budoucích tvých lidí vzory jsou jmen prázdná schemata.
Pohleď v sebe sám! Zda časem vášně blesk tam nezaplá, moudrost všecku s dobra jasem nezastře-li chvíle zlá?
Hruď-li nikdy nezapírá mírných retů blahověst, když hněv mimoděk ti svírá na škůdce tvé snahy pěst?
Ať ret hlásá boji hanu, srdce jinou vede řeč, zříš-li národ na obranu zoufale svůj tasit meč,
povznese-li rabstvo šíje, vztekle zdrtí okovy, na krev, hrůzu tyranie, krví, hrůzou odpoví.
A hleď! jako mořské vlny snahy, dumy lidstva jsou, neklidu a proměn plny v dol se řítí, vzhůru dmou,
věštce zašlých pokolení kamenuje jiný věk, proudem dob se stále mění citů ráz a myšlenek.
Snad že zkřiví pohrdavě ústa vnuk na boží říš, kde jen v bílém lásky hávě tiché ctností reky zříš,
muže s měkkým ženským duchem, dobra něžné titany – na vše, co se snivým vzduchem chvělo Jasné Poljany.
V zaslíbené vaší zemi shledá nudný suchopar, nad bledými liliemi vzkřísí růží smavý žár,
pohanské zas čerstvé kvítí – nechť i v ně se míchá blín, – řízný broj, slast bujnou žití s prudším jasem hlubší stín.
Ba, snad vnuku tyranie Rozumu se zprotiví, blouznivou hru fantasie vznese nad zkum střízlivý,
přeludy zas na štít zdvihne a syt skepse, kritiky ke rtu horečnému přihne pohár nové mystiky.
Snad že znovu zakalí se duchů temnem Evropa, nebo z dáli přivalí se divá na ni potopa,
jinobarvých plemen roje zdeptají květ Západu, jako barbarské kdys voje smetly Řím i Helladu – –
Není pídě stálé půdy v pochyb věčném vlnění, snad již zítřek v dětské bludy pravdy dneška promění.
Vratko v tobě, vratko vůkol – mentorům nech katedru, diváka zvol němý úkol, v úsměvu miň světa hru.“
Cookies on Poetry Cove