Jest v každé svaté knize část velké pravdy ryzé, kmit Neznáma, jež vezdy snem lidstva zůstane;
nechť koran s védem setlí, sled po nich zbude světlý, a s Betlemské vždy hvězdy svit rajský pokane.
Ba, nevhod smích a lání, když prostý cit si chrání i formu méně cennou a symbol s obrazem,
jež tklivou poesií mu dýší, relikvií jsou drahou, zasvěcenou sta předkův odkazem.
Však samy splynou kdysi ty různé božství rysy, až dokona se změní i víry podstata;
dob jiných jiné snahy též dómů ztekou prahy, tam vnesou nové snění za stará dogmata.
Vždy potrvají vzněty, jež nebem v duše vsety, – – leč víry staré minou, v nichž zář ta zhasíná,
z nichž nezůstalo více než kříže, půlměsíce a značka psaná hlinou na čele bramína.
Tkejž vedle světel umu dál tucha rajskou dumu, jež za poznání meze své hvězdné křídlo pne;
však tam, jen tam ať vzletá, ne k trůnům toho světa, a v bohoslovné these ať nikdy neztrne!
Jen bezobsažné zvuky jsou články věrouky a licho přít se slovem, zda jesť, či není Bůh,
když zatím v srdcích není to svaté snění, chtění, ten, jehož božstvím zovem’, duch dobra, lásky duch.
Jest všude religie, kde duch ten skutkem žije jak duší vládce pravý, ne pokrytství a klam –
nechť lampu v jizby rohu zžeh’ vtělenému Bohu, neb Konfuce tam staví či prázdno nechá tam.
Též my, jimž novou září svit pohas’ na oltáři, v němž děcku vidma svatá kdys byla vtělena;
jimž ze všeho, co snilo, jen kouzlo básně zbylo, jak věčný výtvor dláta z tuch božských Helena;
však jejichž hněv tam bije, kde z bludu klam jen ryje, kdož musí jevit směle, co pravdou shledali:
též my, voj oněm klatý, svůj nesen kahan svatý, svůj oltář v ňader cele pro zbožné zápaly.
Leč peruť víry naší nad starý ráj se vznáší, tať opírá svou nohu o nové poznání;
tať není s vědou v seči, za čistší žár jí vděčí ke službě svému Bohu a k dobra konání.
Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu,
kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem rabské kruhy též s paží sestry-druhy,
kdož odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, kdož vzteklé vřavy syti chcem’ v lásce s bližním žíti,
kdož nevěřící, s věrou jdem k hvězdám zemí šerou, – však nevztahujem dlaně na vděčné závoje –:
v před nesme ducha zbraně, my vojsko pokoje!
Cookies on Poetry Cove