„Kristovo jsi prones’ jméno –
slov nač jiných prázdný šum?!
V onom plně obsaženo
lásky evangelium.
Hluchými jen třeba šlaky
k jádru božsky světlému
proniknout, a kalné zraky
zjasní hvězda Betlému.
Spasnými jen své si řády
veleb ostrý, chladný zpyt: –
svět již nudné samovlády
rozumu je zvolna syt.
Posměchu a hněvu střely
Víru klály drahný čas,
a hle! mrtvým co jste mněli,
v nové síle vstává zas.
Hleďte kol: Zas prosté davy
hlahol zvonů v starý chrám
pod svěcené pod zástavy
volá k boji proti vám;
však i z vaší vlastní řady
k nim se druží mnohý zběh
a ten příboj odevšady
pustnoucí vám trolí břeh.
Ano, žije zbožná tucha,
žíti bude v lidstvu dál,
nestačí mu věda suchá,
nadzemský chce ideál,
po střízlivém světle denním
vítá soumrak, přelud, taj,
zdvihá snivě, s roztoužením
věčné clony hvězdný kraj.
Čím tě k záští, haně nutí,
k posměchu ten čistý vznět,
který z nejvzácnějších hnutí
člověckého nitra zkvet’?
Nepřítelkou neměj Víru –
spojenkou je mocnou spíš,
jížto dobra, lásky, míru
nejlíp rozmnoží se říš.“