Ne boj! Ni ducha seče, ni per a řečí meče! Kéž i ta slova z divých dob drábských pominou!
Bez hněvu, záští, zloby říš vzrůstej nové doby slov mocí přesvědčivých a láskou účinnou!
Nás nemá nikdy vésti – nechť jatagan by v pěsti nám netisk’ – duch, jímž planul kdys burný Mohamed;
vzor, za nímž máme jíti, nám Kristem, Buddhou svítí, jimž se rtů tichých kanul jen čiré něhy med.
Vše kolem vádou hlučí, vše jedem vře a žlučí, jen dravé důtky svistí za chechtů zlých a han,
chtíč cizí škody v oku sok srdce drásá soku, jen zloba s nenávistí jsou divou duší stran.
V tom záště burném kruhu jsi tamo kdes, můj druhu, ty, jemuž checht se zhnusil, jenž’s han i kleteb syt,
zlo samo nenávidíš, leč v kleslém bratra vidíš a na dně’s neudusil svých prsou něžný cit?
Před koncem zemské pouti kéž přáno oddechnouti nám v jasném lásky vzduchu, jenž zas by objal svět;
jak sladčej’ by se žilo, líp od ruky šlo dílo, a v družné práce ruchu lán veselej’ by zkvet’!
Ó, jste-li tam kdes, druzi, vy téhož božství sluzi, nechť snílky věk vás zove a smích si tropí z vás,
jen čelte tiše, smavě té vzteklé vůkol vřavě a věřte: Přijdou dnové, jež k veslu pozvou vás!
Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu,
kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem rabské kruhy též s paží sestry-druhy,
však odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, kdož vzteklé vřavy syti chcem’ v lásce s bližním žíti
a blahý prapor bílý nad světem zdviháme –: ó, spojme již své síly, my vojsko neznámé!
Cookies on Poetry Cove