Táž hvězda, jež nás vodí, nad vaší svítí lodí, nechť třísní s hrůzy jekem vln krvavých ji šleh;
vám za bouřlivou nocí, kde v boji s děsnou mocí vztek přemáháte vztekem, týž kyne slunný břeh.
Snad mýlím se, snad není čas dosud rozednění, snad zla jen temné meče zla temný zhrotí voj;
leč hruď má víru chová, že již tu doba nová, jež v ušlechtilé seče jen světlou nese zbroj.
Kdys pouhým vroucím slovem nad mučenníků rovem všem Říma silám čele vzplál Kristův jasný týn;
však jeho záře mdlela, na tisíc let se stměla, když v pěsti zkrvavělé kříž vznesl Konstantin.
Duch nový nad Sekvanou zved’ peruť odpoutanou, a hrdě vzletly v nebe čet volných zástavy;
však z hrdin republiky Kors drábské zrobil šiky, sklál volnost, národ, sebe za vavřín krvavý.
Teď zbraní temna každou, lstí, násilím a vraždou již zhrdá v hloubi duší věk lepší, zjasnělý;
teď pravda, rozum s citem jsou oštěpem a štítem, teď myšlenka je kuší a důvod ocelí.
V před nekrvavou sečí jde právo s ducha meči, všech dobývá si říší a mocí bezmeznou
již vniká k temná trůnu, i v jeho vojska lůnu za krátko k nebes výši skráň vypne vítěznou.
Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu,
kdož máme blahověstí všech bratří rovné štěstí a šinem’ rabské kruhy též s paží sestry-druhy,
však odmítáme každou zbraň temna, úklad s vraždou, a lidskosti jen zbraně si kujem’ do boje –(
ó, podejme si dlaně, my vojsko pokoje!
Cookies on Poetry Cove