„Jiná-li též nevolnice
na tvé srdce nebuší,
jejíž jařmo – v cetkách sice –
nejstarší a nejtužší?
Jako žertva vyfintěna
v pohaně a bezpráví
družka vaše, sestra, žena,
vláčí okov rezavý.
S vámi rovně sudbu sdílí
člověčenskou, zemský dol
potem rosí v družné píli,
přírody zná krutší bol;
ale hrubý věk ji slabou
poddal druhu barbaru,
učinil ji muže rabou,
chtíčů hrou a rozmarů.
Je-liž duch jen mužské půle
všelidskosti výronem,
má-liž pouhé části vůle
celku zůstat zákonem?
Kde se o vše právo dělí
s volnou družkou rovný druh,
tam jen lidstva výraz celý,
člověčenstva celý duch.“