„Neslyšíme ve tvém zpěvu
strunu chudých, strunu svou,
my, jichž ruce v bolu, hněvu
okov zrezavělý rvou,
my, kdož věky beznadějně
stírali s čel kleslých znoj
a teď všemi řečmi stejně
ohlašujem křivdě boj.
Vodili nás krve mořem
za řeč, víru, otčinu,
plnili jsme děsem, hořem
porobenou cizinu,
doma pak se naši kati
o plen dělili a čest,
my jak dříve jařmem spjati
zkoušeli jich bič a pěst.
Ale posléz dav náš němý
zahřměl, okem hněvně blýsk’,
přes meze všech plemen, zemí
mozolné si dlaně stisk’,
povržené práce strojem
– kladivem svým – hrdě máv’,
žádá jedním burným vojem
lidské cti a lidských práv.
To ať haslo báseň zdraví,
velký cíl, jenž vede nás;
toť je k příští bitvě pravý
polnic břesk a bubnů ráz,
tato píseň písní hřímá
nad vše noty, které hráš –
hnětených kdo harfu třímá,
tenť jen sám je pěvec náš.“