Kdož budoucna zří šerem, kým půjdou věky směrem? snad v kruhy stále větší směs tíhne národů,
cit zhasne k rodu vřelý, svět vlastí bude celý a jednou zavzní řečí kdys po všem obvodu.
Leč dokud city ony jak drahých vísek zvony ze zraků blaha slze a stesků loudí nám,
že nezanikne vnuku vděk mateřského zvuku ni v příštích věků mlze, tu vroucí víru mám.
Ač vidím slabé sněti kdys mocných kmenů tleti, přec ve mnohou se lije zas bujné mízy tok:
žár smělý v oku junném tam na Rodanu slunném šik felibrů se bije za sladkou „lenga d’oc“.
Vlam onde volná smělo po právu svém; zde čelo Ir porobený vznáší, a hrdě vstává Fin;
pod vlastní znak své syny duch sbírá Ukrajiny – květ nový všude raší ze souší, rozvalin.
Čas nový, ušlechtilý, bez meče, bez násilí, rci, jakým zpáčí stavem ten jarobujný proud?
Zda národy, jež cítí nezdolnou vůli žíti a sílu v těle zdravém, do mrzkých vkuje pout?
Rod věrně k sobě lnoucí, svou cestou pevně jdoucí, nechť počtem slabý, duchem je vřelým silen dost,
by v osvětném též boji si chránil barvu svoji, by práce zdárné ruchem žil po svém, kvet’ a rost’.
Ne světa stejnost šedá jest vrcholem, jejž hledá má naděje, má víra na konci našich cest;
jest pestrost znakem žití, šeď skonem – různo zníti vždy lidstva bude lýra, zem’ barvou sterou kvést.
Vím jistě, že mám druhy, jimž májové jak luhy věk příští vesel září, sta různých květů houšť;
jimž svítí v mladé kráse a nudně neslívá se v tón jeden, šedo stáří, a v chudotvárnou poušť.
Kdož v divý zápas rodů mír voláme a shodu, kdož zříme lidstva metu v jich volném různém květu,
kdož řečí mnohozvukou cíl jeden hlásáme – ve stisku bratských rukou v před, vojsko neznámé!
Cookies on Poetry Cove