„Pravdu díš. Jak přízrak noci
bledne, mizí v zašlý mrak
divá sláva zbrojné moci,
lidstva dávný vlkodlak;
věřím s tebou, že již spěje
k mátohám věk přežilý,
národů kdy řídil děje
krvavý meč násilí.
Sousedy své za paroby
nezdeptá již silný kmen,
ale přec i světlé doby
vyplní můj vzletný sen,
měkkým poutem volné shody
bez panství a podruží
pro zisk obou slabé rody
k mohutnějším přidruží.
Hleď! Tam v Novém světě volném
různých plemen různý hlas
na kolbišti práce spolném
v jedné řeči splývá svaz;
tak i zde svou vnitřní silou
mocný rod můj vyspělý
zbraní ducha ušlechtilou
slabé vše si přivtělí.
Trety, jež jí v letu brání,
hlaholy a písmenky,
smete velkolepé vlání
jednoticí myšlenky,
k mohutnějším drobné celky
samoděk se přivinou,
v dějin cíl vše spěje velký:
v lidstva obec jedinou.“