Ne tvému pěji sluchu,
ó, hrubé síly duchu:
Máš ještě moc a vřavou
as mnohou zděsíš zem;
leč za tvých drábů mrakem,
tvým zkrvavělým znakem,
již bílou pod zástavou
se sbírá jiný tem.
Nechť tvůj i mudřec lhavý
ty hrozné laury slaví,
jež v bezdnách cizí bídy
rvou sobě katané,
ten odkaz doby mračné,
bouř’ zloby krvelačné
a z lebek pyramidy
na nivě zdeptané:
Též u vás jinak cítí
již mnohý, rot se štítí,
jež lidská všechna práva
pod hrubou kloní pěst;
již národa mu blahem
a silou není, vrahem
být slabších, zbojců sláva
a jařmitelů čest.
Tu novou četu junnou
svou družně vítám strunou,
z těch míru paladýnů
mi vzejdou přátelé;
již na všech stranách světa
náš bílý prapor vzletá,
vlá k Odře též a Rýnu
i k Alpám vesele.
Kdož v divý zápas rodů
mír voláme a shodu,
ó, v surovém tom hluce
přes plemen rozbroje
již stiskněme si ruce,
my vojsko pokoje!