Zde z malé české role
ve skrytém světu dole
jak zvonec v lesní hluši
zní ztracený můj hlas;
a přec bych za Šumavu,
za Sněžky bílou hlavu
rád tisíceré duši
svůj poslal družný vzkaz.
Ó, sláb je na tu dáli,
a kde by došel chvály?
Sám hlahol jeho řeči
by zlobný budil smích;
vždyť slyším s oné strany
jen záště ryk a hany,
chřest mečů kutých k seči
a pout nám chystaných.
Však hrdý smích ať řičí,
ať nenávist tam syčí
a schýlit do poroby
své šíje velí nám –
vím jistě: jsou v tom tlumu,
kdož jinou snují dumu,
kdož touží z temnic zloby
ve světlý lásky chrám.
Snad řídcí tonou v davě,
mrou hlasy jich v té vřavě,
leč vím: ve stejné tuše
tam soudruh nejeden
při noční lampě s knihou,
nad kyprou pole ryhou,
i v dílně pilno buše
můj sdílí drahý sen.
Nuž, neznámí vy druzi,
vy téhož božství sluzi,
mí bratři duchem, citem
tam v modru dalných niv,
za Sněžkou, za Šumavou,
Alp sněhem, stepní travou
a všude pod blankytem,
kde lidsky člověk živ:
Vám do branného víru
připjatou na šíp míru
svých veršů chudou kytku
šlu, básník bez jména.
Nechť cíle nedoletne,
jen s posměchem se střetne
a pro vás bez užitku
ať zvadne ztracena:
Snad přece z její troli,
kdes pošlapané v poli,
se ujme zrnko, časem
tam vzejde primulí,
až v zimní kraje ledné
máj vytoužený shledne
a nové doby jasem
svět zajde minulý.
Kdož v různém světa luhu
sen stejný chováme,
dluh po boku spějme druhu,
my vojsko neznámé!