Kam teď činžákové pražské moře valné obruby své krajní šíří pěny kalné, předměstského rmutu nejžalnější vlny, nové ulice, jež staré bídy plny,
domky v nudných řadách, puchu sluje dusné, schátralé, než ještě oschly římsy hnusné – již jak pouhý sen to v daleku se tratí, že jsme chodili tam sníti, milí zlatí,
pod kvetoucí větve, po městském tam hluce oddechnouti sobě v trávě, s Máchou v ruce. Jak tím více teď, v tu zabloudivše stranu, v duchu kydáme na městský nevkus hanu,
který starobylé krásy v nitru hubě, nejhorší svůj výmět šíří na obrubě, v nudy poušť a hnus kraj kol dokola mění. Tuskulí kde barok smál se pod zelení,
pás kde těšil sadů, hájků, vinohradů, brlohy teď nouze v továrnickém čadu šerednými v kalu straší ulicemi – takové již mnohde naší Prahy lemy,
a dál místo trávy, klasů, květů, stromů ohava jen k tomu cihelen a lomů. Musí-li již pokrok města rozpínavý rušit původní niv, sadů rámec smavý,
stýská-li si také stavitelství nové, že mu brání krás jen starých nadšencové – aj, proč město chráníc s horlivou si snahou starých uměn odkaz, předků stopu drahou,
Dintzenhofry nové neodkáže v místa, kde dál do šíře zas pokročit se chystá, tam by – místo kácet starou Prahu v rumy – na prostorách volných jevili, co umí.
A dál za výstavou moderních těch divů věncem vill a sadů zvolna v širou nivu moh’ by městský přejít shluk a shon. „Tvá rada hodna poety, leč praktická v ní vada:
Rci, kde ve tvé Praze zlepšené pak zbude místo pro lid práce, domácnosti chudé?“ Pravda, háček zde. Však odpovídám na to: Což jsou krásny pouze mramor, bání zlato?
paláce jen drahé? Mnohá vísky chýše starosvětská vděkem vzácně milým dýše. Musí-li jen strašit nevkusem a nudou domy pro domácnost skromnější, ba chudou?
Umění můž’ vhodně i zde úkol řešit, stejně chudobkou jak růží oko těšit. A nechť na tisíce jiných „ale“, soku, čtu ti v ironicky přimhouřeném oku,
nechť si po rozvoji socialním střílíš, nepřátelském kráse – mne tím neomýlíš: Vřele k socialní korouhvi se hláse nevěřím, že pravé hrozí škodou kráse,
k té i k dobru stejně pokrok mířit musí, jinak byl by pouze zdánlivý a kusý. Avšak nechci psáti pojednání v rýmu o zkáze, jež hrozí „severnímu Římu“;
Mrštík Vilém kdysi, mladý rytíř jarý, vyjel do boje za Prahy klenot starý, jako nový Jiří v tlamu jedovatou draku ťal, jenž pýchu rval nám stověžatou,
zdálo se, že konec sani přeohavné – reku čest, neb leccos v bitvě spasil slavné! – avšak bestie ach! živa ze své sluje opět vylézá, a přece triumfuje,
jenže jinakým teď – chytrým, volným krokem: líčíc pokání před veřejnosti okem, s hlukem ušetří kdes památnosti sšedlé, ale potichu hned jinou zboří vedle,
a tak přece v jedno, pozdější jen ráno z nenadání dílo bude dokonáno: Pod hradčanským c. k. rumem Malá Strana ve slohu se zjeví hodném Tamerlána. – –
Ej, rád proroctví již nechám, zpět se nesa v soumrak pradávného Košířského lesa, vedeny kde Vlastou v opatrné tiši děvy k Motolově tíhly hradní skrýši.
Nesahal až k valům les; před hradbou z kolů po svahu a dále ještě plochou dolu lučina se táhla s květů zdobou smavou, i sám hradu násep zelenal se travou.
Růže na něm plané rděly se, a kůly po hřebenu jeho valně pořídnuly, sem tam nakřivené, shnědlé, povyhnilé, jako ve stařecké dásni zuby zbylé.
Celkem bylo zřít, že v dlouhých letech míru zapomněl již hrad ten bojovného víru. Spíš jak zelené se pahorky tu pjaly za smaragdnou loukou bezstarostné valy,
místy balvan z nich, jejž samet mechu halil, v před se do příkopu zarostlého svalil, puklice kde listů býlí všeho rodu kladlo na hnijící, zelenavou vodu,
pod rákosem hrdě do vysoka vzpjatým leknín svítil, stulík, květem sněžným, zlatým – při té dávné hradní selance se hříží z paměti mé obraz jarní barvy svíží,
spatřený kdys cestou: šedé rozvaliny s malé skalky snivě zřely do lučiny, před nimi pak náspu zarostlého zbytky s pestře planoucími ve štěrbinách kvítky
– tuším, že to bylo v lukách před Okořem – zelenaly se nad lučních travin mořem.
Cookies on Poetry Cove