Zamyšlen si v cůpky kroutě hustou bradu chodí Přemysl po síni Vyšehradu; o čem přemítá, hned zvíte z mého zpěvu, až se zhostím lícně knížecího zjevu.
Proklatá to dlužnost výpravného pěvce – lícně v epu jsou jak oka na polévce. Měl bych svízel mnohou s dávným majestátem, nebýt našich mistrů se štětcem a dlátem
jejichž pomocí na křepkou postať v mihu sbásním dlouhou řízu mythického střihu, ladně zřasnatělým splývající kmentem, pestřící se ryzím lidu ornamentem,
a k ní přidám z bronzu esovité zdoby, jaké k popelnicím druží dávné hroby; s nohy Přemysl zul dávno střevíc z lýčí, málo hodící se k slávě panovničí,
pročež navléknu-li důstojné mu škorně, Winter s Zíbrtem snad rozhřeší mne svorně; na konec jen zbývá něco do zátopy černých vlasů, sem tam zapletených v copy,
jakž mu Brožík mladou přiozdobil hlavu – nyní však již stříbro prokmitá v jich tmavu –: její pokrývka mi sama sebou dána v té, jež vlastenecky po mém reku zvána –
známať vám, nechť časy s chodníků ji smetly, jež kdys jako máku záhony jí kvetly. Ó vy tulipánky národního jara, netupím, když po vás teskní hlava stará,
nezřím s pohrdnu na pokolení sivé, nechválím rty druhů tajným smíchem křivé, v kavárně když s berním vzpomíná pan sudí, kterak s hrdě vzdutou, ošňořenou hrudí,
v pestré poděbradce, v přemyslovce s perem v průvodu se kdysi účastnili sterém, který záře krojů roztodivných duhou národního ducha mohutnou byl vzpruhou,
ba i v demonstracích podíl měli časem – to jen důvěrně nám svěří tichým hlasem. Nesměji se jim a pravím sobě v duchu: Odvěký to zákon vývojného ruchu!
Ti kdys proti starým novou dumu vznesli a jim na zlost pestré její barvy nesli; nyní, sami šedí, vidí mládež v boji proti nim se řítit v nových směrů kroji –
však až mladým borcům léta hlavu sklopí, snad zas vnukům budou směšným terčem kopí a jak sluníček na jaře rudé krovky svitnou na vzdor jim – snad nové přemyslovky...
Leč již od čapkových pestrých demonstrací v dávný Vyšehrad se Musa moje vrací. Přemysl tam chodí ku předu a zadu dlouhou trůnní síní dřevěného hradu.
Prokvetavý vous pod rušných prstů klouby již se v divné stočil závitky a šrouby, mračnům podoben, jež rozvířeny divě choulí se a třepí na blankytné nivě,
když ji kalí bouře; tak i rozruch ducha jeví vous, jejž ruka nepoklidně cuchá. Pod onou pak čapkou – s lepším vkusem asi než věk náš ji ovšem dávné střihly časy –
hloub se kloní čelo; vrásek jemné nitě, sledy vládčích péčí, v husté rostou sítě; hlasněj’ kruhy zlaté nad kotníky zvoní; v pospěchu vždy větším noha nohu honí,
na vzdutém že cípu bělostného kmentu letem jen se kmitá chrpa ornamentu. V dobu minulou duch ke Stádicům pílí, v památnou mu věčně polední tu chvíli,
kdy pluh převrátiv, jímž právě líchu zoral, s chutí jedl chléb, ač téměř v kámen zkoral; však tu náhle jeví družina se skvělá, před níž, prostý jezdce, pyšný kůň se bělá
a ten kůň hned lehkým k němu míří během, stanuv kloní hlavu s dlouhé hřívy sněhem, pokleká též, okem, prosebně jež vzhledlo, zdá se na prázdné jej zváti zlaté sedlo.
A pak úžasná ta zpráva poslů lechů, že jej v náruč zve a na trůn kněžna Čechů, a ty velké divy: voly vypřažené skála pohltila, z otky zaražené
vytryskla hned trojí ratolístka svíží, oříšků již hojných pochýlena tíží, však dvě uschly rázem – – (Dávno také třetí! v závorkách můj povzdech ke Stádicům letí. –
Marně hledáš stopy po báječné lísce, nenajdeš ni Čecha v Přemyslově vísce. Pravnuk Sasíka – ty v Stádice prý štěpil Václav, jenž i verše po německu lepil, –
místo jen ti poví, oříšky kde zrály, jež se českému vždy odváděly králi, ač mu vhodněji z té lísky uříznuty mnohdy posílat se měly svižné pruty.)
Vzpomíná dál kníže na plesání davů, jež ho provázelo jízdou po Vltavu, až pak na posvátném stanul Vyšehradě, a jak poprvé tu ve své divné vnadě,
vznešené a cudné, hvězdnou září oka, vítala jej věštka na prestolu Kroka. Blaho pak jim kvetlo dlouhou roků změnou; nebyla mu sice oddanou jen ženou,
jako choti jiných: Povznešena rodem, knížecího kmene starého jsouc plodem, z dětství zvyklá dvora leskům, jemným mravům, s výsostí jen skvoucích zvyklá shlížet k davům,
pozdvihla jej k sobě; než jak malíř liší světlým oparem od zemských bytost vyšší, nedůtklivý třpyt jí ovíjel vždy skráně v očích manžela, s ní prostě splynout bráně
zemanu, jenž před tím v obyčeji sprostném, vládnul za pluhem jen volkům lísky ostnem, a nechť místo otky žezlo třímal v hrsti, nezbavil se nikdy sledů rodné prsti.
Ale víc než stavu vážil rozdíl ducha: Jeho um byl pouhá přirozená krucha kovu vzácného; však její zpracovaným uměleckou péčí skvostem jemnohranným.
Nad to posvátnou až bázeň v dobách cítil, když jí oko snivé náhlý plamen nítil vidin tajemných, kmit neznámého světa, do něhož jen věštců vytržení vzletá.
(A nimb věštecký na Libušině skráni bliktrem nebyl jen, jímž různí velikáni našich dob si věnčí pro publikum spánky: s katheder a tribun, za pivními žbánky
vše teď prorokuje, nejvíc pak se činí v oboru tom veršů autoři a jiní; věštci vše se hemží; kdo rým kloudný skuje, prorokem hned bohy vyvoleným sluje
a již na pythickou třínožku si sedá, nechť jen cigar dým se kol ní k nebi zvedá. A jak tajemné si k tomu dává zření, ač ví každý napřed jeho věštby znění,
přežvýkané všemi věru k omrzení: o překrásném věku našich šťastných vnuků, bez daní a soudů, bez válečných hluků, kdy si národové klesnou do náručí
a ráj v rozvalinách starých řádů vzpučí, a snad všichni – bože! – dnů těch krašších svědci filosofy budou, básníky a vědci... Avšak vidím chmuru nad čtenáře brvou:
Prominul mi jakžtakž parenthesi prvou, ale při druhé již výstražně mi hrozí, a snad předem již mě odsuzují mnozí nejen pro ty vsuvky než i pro nešvarný
loudavý chod verše a rým jednotvárný – protož zpověď mou nechť slyší blahosklonně ctění čtenáři, že valně nedbám o ně, ke svým pravidlům mě nikdo nepřinutí,
píšu pro sebe a ty, kdož stejné chuti, chci se rozpovídat volně po sousedsku, závorkami báseň prošpikuji všecku, a kdo z vás to haní – za každičkým rohem
jiných pěvců houf – – Má úcta! S Pánembohem!) Rozhněvána lidem, sice okázale kněžna moc mu všecku odevzdala; ale – na venek sic sám jen řídil správu země,
lechy vyslechnuv na valném lidu sněmě, ale nad vše hlasy vladyků a kmetů zmohlo za krbem pak slovo krásných retů neb jen mráček jemnou kabonící brvu.
Necítil tu lehkou květnou otěž zprvu: Do řečí, jak zvykle choť je s chotěm vede, kněžna jako maní tu tam dotaz vpřede po veřejných věcech a jak o nich soudí,
a ten soud jak čarem v jeho um se loudí, že pak nevědomky jak své vlastní mnění sněmu hlásá jej i ve slov jejích znění. Ucítiv pak časem, že se kolem šíje
znenáhla mu těsněj’ pouto jemné vije, vzdorně zatřásl sic hlavou čupřinatou, záhy však ji schýlil, úž jen znova spjatou. A hůř ještě bylo: Nesmet’ s Vyšehradu
sňatek Libušin ni její dívčí radu. Panen sbor, jimž dříve kněžnou zemská správa byla svěřena, meč soudu, desky práva, zůstal při ní dál a nechťsi v ženské síni
s kužely jen sedal nyní kolem kníní, na těch přástkách v šumu zlatých kolovratů netkaly se jenom zdoby dívčích šatů, leč i chytrostí a pletich jemné nitě,
mužských loutek sněm jež ovládaly skrytě. Věhlasné tam děvy starší, přísnobrvé, v kole družek mladších měly slovo prvé, nítíce v nich odpor proti mužské vládě,
ostře soudíce o novém věcí řádě. Však i vdané, choti předních mužů dvoru, hostmi bývaly v tom ženském soudním sboru, kde se probíraly pichlavými slovy
kanec Bivojův i zpěvy Lumírovy, kde se protřepával příští úkol sněmu; a choť lechova, pak vrátivši se k němu, za krbem ho znala přesvědčiti hravo,
má-li hlasovati na levo či pravo. (A tak dosud jest: Ve slavné radě mnohé zříš jen vážných mužů obličeje strohé, přemítavá čela s přísných vrásek sítí,
nad níž stříbrem leb neb lysinou se třpytí; leč by zjeviti svou měla tvářnost pravou schůze ta, za mnohou důstojnou zde hlavou shléd’ bys modní stuhy kloboučku neb čepce
na hlavičce ženské, jež mu v ucho šepce. V takém průvodu by představil se vidu mnohý senátor i řízný tribun lidu; ba, dost chuďasů i zjevně nosit musí
pouta svého odznak havraní neb rusý, tyranky své barvy na mžik nesmí schovat, bez ní nesmějí se dát ni oslavovat – Pro ty nemusíš též létat v dobu báje,
můžeš provázet jen třeba výlet „Máje“.) Zemřela pak věštka; těžce dosud želí velebné své druhy manžel osiřelý. Z Libušína, kde své druhdy sídlo měla
a kam stále ráda vzpomínkami spěla, na svůj dvůr se vrátil od jejího hrobu, mnoho dní pak ve snách bloudil z koby v kobu, až jak z omraku se zvolna probouzeje
začal opět vnímat, co se kolem děje. Spatřil, kterak synek, Nezamysl malý, přítulně své líčko v bílé řasno halí Častavě, jež s okem soucitu a lásky
lichotně mu hladí kučeravé vlásky, kterak z jejích loktů Svatava jej bere, jak oň Svratka s Vlastou žárlivě se dere, od něho jak Hodka odstrkuje Radku,
všechny nahradit mu chtíce mrtvou matku. Vzpomněl tu, jak hlasně v Libušíně lkaly, nejhluběji těžké sdílely s ním žaly ty, jež sirotami též se odtud staly:
Libušiny dvorní děvy, důvěrnice, kdysi samovlády její pomocnice. A jak postřehoval, kterak něžnou péčí soustrastně i jemu o závod se vděčí.
Vše, co nalezal, než ztratil vzácnou družku, po starostech vlády u domácích bůžků, vše tak zůstalo, jak dobou zvykl tomu: různá pohodlí a drobné služby domu –
pozorných těch děvic přičiněním svorným vše dál pořádkem jej ovíjelo vzorným. Ba, řku bez úhony mrtvé jasné paní, ještě líp že někdy míval se než za ní:
onať k hvězdám tíhnouc věšteckými vzlety časem přehlédala všední hmotné trety. Její děvy sice rovněž o kuchyni málo dbávaly – tím pilněj’ za to nyní,
vdovec knížecí i ve svém postřeh’ bolu ledakterou novou vnadu svého stolu, mnohou libou vůni dosud netušenou nad okřínů, misek, zlatých hojnou směnou,
které nosily mu hospodyňky samy, – obletován jimi jako včeličkami, když za květu lip se sladkou spíží svojí nad výletem úlu pestrého se rojí.
Hodovnou se hemží – vypudivše sluhy – motýlů jak hejno ve všech barvách duhy, samy hlídají též číši pilným okem, prázdnou operleným čile plní mokem.
Však i jinak stále kolem vládce krouží, uhodnou brv hnutí a hned kvapem slouží. O závod se děva s děvou předstihuje nahraditi zdobně vady jeho strůje:
Postřehši, že sešla spona řízy kusá, z perel zřídila mu novou Libka rusá; černá ovroubila Přibka s péčí něžnou knížecí mu čapku sobolinou sněžnou;
řasno podala mu Vlasta s nachem v líci, na něž stříbrem tkanou vdechla holubici, kvetoucí jak v zobci nese jara snítku, perla jako rosa byla v každém kvítku –
a tak ze dne ke dni všechny závodily, smutného by vládce osud zlahodily. Byl jim za to vděčen, za věrnost i tklivou k choti jeho mrtvé. Jak by dosud živou
ve svém středu měly, všechny její koby stejně chovaly jak za minulé doby. Nic tam nezměněno, všechno týmiž řády konalo se tam jak za kněžniny vlády.
Dále hlídaly vchod k její části hradu, plnily tam služným ruchem komnat řadu, aneb s prstem na rtu chvěly se jak vánek, jakby střehly její věští vzlet či spánek.
Určitá vždy chvíle do síně je širé svedla kol přeslice Libušiny siré, jako dřív tam ke svým kolovratům sedly, jemné tkanivo a bystré řeči předly,
uctivě pak časem k síně středu vzhledly, jak by viděly tam při kuželi skvělém vskutku dosud kněžnu s dumně svislým čelem – onať za živa sic málo příze dbala,
každou chvíli niť se u kužele rvala, tichnul kolovrat a ruce na klín sklesly, oči planoucí se kamsi v dálku vznesly, jakby stíhaly tam tajné světlé zjevy; –
s bázní posvátnou tu mlkly vůkol děvy. Zasléchal sic kníže dvořan udivení: K čemu ženský dvůr tam, kde již kněžny není? Nač roj dívčí dál se na tvé sídlo lepí?
Jinam ať své nesou přeslice a klepy! Nedbal Přemysl těch výtek bezohledných, děvic dojímal jej osud, sirot bědných: Jako včely – myslil – jimžto sudby zvůle
královnu máť vzala, chvíli ještě v úle úzkostně se tísní mezi milé stěny, však jej beztak záhy ztratí rozptýleny. Avšak zůstávaly děvice; půl hradu
sloužilo jak dřív jim zvláštní za osadu, nepřístupnou mužům – však i v druhé půli po vlastní si vedly zponenáhla vůli. Známoť každému, že pro Eviny dcery
plevou závory jsou, zámky tisícery; nechťsi Modrovous jim třeba hrozí báje, neztrpí na žádných dveřích pečeť taje, a když jinak zvědným nemohou tam chtíčem,
smeták všemocným jim posléz k němu klíčem. A tak nebylo na Vyšehradě záhy skrýše, jejíž sbor ten nepřekročil prahy. Vše tam podle vlastních zařídily choutek,
cetek něžných v každý navěsily koutek. Komnat většinu tak vyzdobily vzorně, že tam nesměla vjít hrubá mužská škorně a sám Přemysl jen ostražitě chodil,
aby zářící ten soulad nepoškodil. Za to nestaral se, co má činit, ráno: na den celý vše již bylo spořádáno, jaký vezme šat, kdy najde uklizenu
svoji pracovnu, síň trůnní zařízenu k státním výkonům, kdy vládčích péčí konec a že prostřeno již, oznámí mu zvonec. Ale sladkost, jíž nás dnešek, zítřek žičí
stejně bez ustání, k posledu se zpříčí. Tak i Přemyslu v tom blahobytu stálém zastesklo se v posled; zhnusil se mu málem hanácký ten ráj, kde tonul v medné vlně
a jak v bavlnce byl chován láskyplně. Úslužně naň číhá, kam jen koli kročí, libosmavý pohled něžných ženských očí uhodnouti přání, než mu vznikne v duchu,
a slov dívčích sladkost přimílá se k uchu. Ač má úcta k trůnu každému se vzpírá, také srovnání přec do péra se vtírá: statný hafan, tarač, jsoucí druhem paní,
na mysli mně tane; měkkou hlazen dlaní z rána do večera; krotce oči chmurné naučil se mhouřit, rysy měkčit vzpurné; před pamlskem sladkým, pod lichotou lásky
mordy půl se krčí v přívětivé vrásky, zdá se, úsměvem že slastným něze vděčí, ale druhá půle zrádným šklebem svědčí, že by časem raděj’ masku pravdou změnil,
okem divě blýsk’ a zuby povycenil. Tak i Přemysl – ó, znovu podobenství omlouvám, jím nechtě snížit veličenství! – líce své ač ladí v úsměv přívětivý,
časem přikysle jaks pod ním rety křiví. – – Přádlo myšlenek se trhlo kročejemi venku za prahem; čís ruka zvedá lemy řásné opony, jež východ síně kryje,
a líc mužskou mladou protažená šíje do vnitř naklání; pod čapkou popeličí, v jejímž lemu péro sokolí se tyčí, visí hlavy sklonem vlasy kadeřavé,
jak je do prstenců svíjí mládí zdravé, černé jsou jak peruť havraní a hrají leskem do modrava trochu; pod okraji čupřin s čela svislých k Přemyslu se zdvíhá
jiskrnatý zrak, v němž smíchu rarach číhá; měkce zvlněných též vousů třásní tmavou v úsměvu se zuby svítí bělí zdravou. Vládci hledícímu na obličej slunný
zjasnily se v čele vážné vrásek runy. „Ctirade, to’s ty ?“ jak ze sna zbuzen vece. S kuší přehozenou přes bujaré plece mladý lech již vstoupiv štíhlou postať celou
zjevil, vzpřímenou jak jedle, ořásnělou pláštěm bělavým, jejž na rameni pravém spínal třpytný kov; též níže na bělavém spodním oděvu kov ozdůbkami blýskal
z koženého pásu, který boky stiskal. A jak v podjaří když krajina se celá sněhem ještě v posled napadalým bělá, však přec Jasoň sem tam ohnivými šípy
prostřílel ten rubáš, ztřepil jeho cípy, v těch pak trhlinách, kdes vedle lesní cestky viděti již modré zlaté jara hvězdky: takto řasy rouch, jež bíle ze všad kanou,
místy obrubou se pestří vyšívanou. Kol nohavic těsných téměř ke koleni zápleť řeménků se vine po holeni od krpců, v nichž pružná kráčí noha blíže
lehkým kročejem. „Aj, znáš mě ještě, kníže?“ s jemnou výčitkou se Ctirad vládci klaní k prsům tiskna ruce; pravou při tom dlaní třímá věc, jež mužné pravici se příčí:
přeslice hůl štíhlou, která vzhůru tyčí vyřezaný zdobně kužel, obtočený měkkým předivem jak chumlem sněžné pěny. Vládci opět skráň tím pohledem se smuší.
„Šaškem strojíš se? Ten šprým ti málo sluší,“ milce pokáral. „Zdaž oštěp v ženskou radu hodí se? Teď kužel vládne Vyšehradu,“ Ctirad odvětil. Tu hněv již blýskl okem
knížete a slov se vyrval burným tokem: „Dosti mám již hrotů nepřejností kutých, v žerty všetečné a mělké zavinutých! Vím již, jak vás hněte, že – jich sudby žele –
nevyštval jsem choti družky osiřelé, že jim dále přeji navyklého bydla v kobách kněžniných. Já pánem toho sídla, koho vhod mi, pod svým hostit mohu krovem,
zde se nevážu ni všeho sněmu slovem, nechť co libo bručí pod svým knírem sivým mrzout Samoslav. Hleď, míň se jemu divím; ale ze tvých rtů –“ to mírněj kníže vece –
„ozvěnu těch pletich nečekal jsem přece.“ Vážněji teď také mladý lech se hájí: „Našly útulek jak onen ježek v báji – nestěsnily se kob Libušiných prahem
z ostatních též dávno vytiskly nás šmahem, a teď ženskými jen řízami se bělá, vrčí kolovraty stolice tvá celá. Již si sotva troufá mužská noha vjíti
v sídlo tvé, kde v babských svojich cetek síti zapředly tě zcela; dávno koňů ržáním nezveselil se tvůj dvůr a chrtů láním, lovu dychtivých; zbraň kryta rzí a plísní;
boj ni k číší zvuku nezní v řečech, písni; k tobě vstup nám brání přeslic val. Slyš radu: Nechceš-li je vybýt, sám si v jiném hradu nové sídlo zvol; tam veď si mužsky s muži;
zde jen Vlastu zanech vládnout dívčí druži, Vyšehrad pak zvuč si kolovratů hudbou Babihradem staň se, tak-li jeho sudbou!“ Chvíli v myšlenky se kníže mlčky hrouží. –
„Zveličuješ,“ dí pak. „Pravda, že mi slouží v mých též komnatách: však stejně pod Libuší bývalo v těch pracích, které ženám sluší. Choti zbaven jsem; zda proto národ žádá
bych též úsluhy byl prost, jíž nepostrádá žádný z lechů mých: ruk ženských péče drobné, jež jim chystá bydlo útulné a zdobné?! A mám synáčka – zdaž mládí útlověké
potřebí též není ženské ruky měkké?!“ „Však jich máš,“ rty onen v úsměv břitký ladí, „chův a hospodyň, že jedna druhé vadí. A pak nesoudím, že voj těch Vlast a Svratek
příliš okřínů a dětských dychtiv šatek: v jejich řadě kdysi za kněžniny vlády chystaly se země zákony a řády, boj a mír se strojil; Libušina sláva
splývala též na ně; jejím strážným temem, vedle obecného zvláštním byly sněmem. S ohněm kuchyňským se těžko shodnou žrečky, soudní berly těžko změnit za vařečky!
Chceš-li přece krb svůj také svěřit stráži, pak nechť pouta pevná s jedinou tě sváží; beztak závodů těch něžných cíle smělé pnou se k polovině trůnu osiřelé
po tvé levici; z nich čaku hlavní sice Vlasta přičítá si, sboru náčelnice a kdys přední v rádkyň Libušiných davu – tať již v odvážných si dumách pyšnou hlavu
jistě ověnčuje zlatým po ní skráncem.“ „Nemůžeš-li jinak, bud si děvic háncem, mne však ušetři! Tvá urážejí slova žalost mou i vážnost,“ kníže kárá znova.
„Posmíval se’s ženským, že se v klepech tuží, však oč ubožejší klepaři jsou muži! Ještě neschlad’ popel po mé vzácné druži, a již plni marné o mé vdovství péče
vymýšlíte zevšad hrozící mu léče, kde jen kolem rouška zakmitá se děví; rusalkou se vám i přísná Vlasta jeví.“ „Kde tu smyšlenky?“ lech na to. „Leda slepý
nezřel by, jak na tvůj každý krok se lepí děvy dotěrné, a žen by neznal zhola, kdo by neprohléd’ těch kouzel těsná kola, v něž tě zatkávají, slova plná medu,
přelichotnou vnadu úsměvu a hledu. A že Vlastě vážnost na překážku není v nejpřednějším za tou metou závodění, že kam jen se vrtneš, své ti lécí vnady,
dosvědčí – Leč, ajhle! sama v důkaz tady!“ Ruku napřahuje ke tkanině vzadu, která dělí síň od vnitřních prostor hradu; žena ztepilá ve zvědném hlavy skloně
právě jeví se v té rozhrnuté cloně. Vlasta! Již sám hlahol toho jména křísí obraz, v němž se milost s hrdou silou mísí. Z mlhy, jíž se míhá v dálce mladost moje,
jako sbratřených hvězd oněch jasných dvoje třpytící se v jitřních parách na obzoru – spíš jak luny dvě – pár svítá velkých zorů, hrdě zářících ve zlatohnědém jase,
však i s něžným stínem v sivé dlouhé řase tajícím sen sladký; spoustou zlatoplavou kadeře se husté nad královskou hlavou vzdouvají jak vlny zvichřené, jich pramen
různý, jako v slapech na oblouky ramen padá nádherné a na běl šíje pružné; v rozměrech i rázu k mohutnosti mužné postať vysoká i líce tíhnou tvary
výrazné; přec děvích tužeb snivé čary jemní přibledlého rysy obličeje, a zvlášť panenskosti cudný vděk se chvěje v miloněžném důlku mezi hrdým vzmachem
nosu orlího a svěžím retu nachem, jenž nad klidným dolním rád se vlní vzhůru, jevě plachým kmitem skvoucích perel šňůru. Jak se usmíváte, mladí borci péra,
lícni, kterouž zašlá kochala se éra, malujíc jen luzné anděly a božky pilně od tmy kučer po zářivé nožky ve zvětralém dávno nadšení a vzletě
barvami, jež zbledlé v nynějším již světě starcům zpozdilým jen zbyly na paletě. Ale nechť! Má dávná vzpomínka se strojí vhodně po bývalém junných vzletů kroji
a ty staromodní trópy ošumělé svítí mi v let mladých svěží kráse skvělé. Opakuji též: Chci po své psáti hlavě, ne dle regulí, jež samospasny právě,
ať sloh jakýs dávný z rumů hrabou, smýčí aneb z brusu nový nad smeť starou tyčí – mně jak samospasní pedantové všici protivni též mody slepí fanatici.
Volnosti jsem brancem také v uměn státu, snáším všechny směry kromě plagiátu, vše, co ve svém druhu mistrovským je dílem a má věrný projev duše vlastní cílem –
tu pak jarou mláď, jež na řeč mistra nedá a z cest vyjetých si dráhu novou hledá, ovšem veselým též vítám se souhlasem, anať pokroku je nutným svěžím kvasem,
jen ať unikajíc zvetšelému poutu šíj zas do modního necpe do chomoutu. Z upomínek tedy podoba mi svítá, v níž jak bohyň kněžna řeckým dlátem rytá
všechno zjevilo se mládci důstojenství, jehož bez úbytku vnady schopno ženství; ale ku královské Héřině tu kráse Dianin též hrdý dívčí půvab tká se
v postavě a líci ušlechtilé panny, která z pod záclony vklouzla do dvorany. Střelivši jen zorem po Ctiradu zběžným, zdraví vládce mravem důstojným i něžným
a pak, jakby teprv postřehnula maní kužel onoho, vtip jeho šlehem haní: „Aj snad šaškem dvorním chceš se státi, lechu?“ „Nezbývá nám mužům než v tom sloužit cechu,“
Ctirad odrazil, „když místa vážné ceny v radě knížecí si osobily ženy.“ Vztáhl k němu ruku Přemysl, leč k důtce nedospěl, neb Vlasta v ohnivé již půtce
sama, odvážného potrestala soka proudem burných slov a hněvným bleskem oka: „Již jsme uvykly těm zlostným mělkým vtipům tupým sic, však žlučí otráveným šípům,
jimiž nepřízeň nás vaše obsypává za to jen, že dále útulek nám dává soucit knížete po smrti jasné choti, sluhám jejím věrným. Proto jen se rotí
sbor váš proti nám, chce nakapat i v tebe, pane, záští jed, jenž nitro jejich střebe – to však – jistě vím – se nikdy nepodaří, tvoje ušlechtilost mrzké pikle zmaří
nízké závisti – Ó, že není vám stydno proti slabým ženám boj tak vésti bídno!“ Při těch slovech dvojí zdá se vládnout lící: jednou temnobrvou, s oka blýskavicí
obrací se k lechu: střídavě zas vládce oslovuje s hledem přitlumeným sladce, s úsměvem, jenž sama lichotná jest něha; ale Přemysl těch vděků nepostřehá,
k prsům, na nichž ruce založené kříží, zamyšlené v temných vráskách čelo níží. Ctirad však se směje: „Běda, kterak těžka v krtčí díře sudba ubohého ježka!
Krtek neklidí se s díky hned, ba vzdychá, když ho skrčeného v koutku osten píchá. Měj si každá z vás, co měla za vládkyně, v služeb odměnu; však ptám se po příčině,
proč má dále trvat sbor váš po hromadě na knížecím, nyní kněžny prostém hradě? Domovy své máte, k nim se nazpět dejte, výsluhy své v kruhu rodných užívejte!
Kterým pak již shladily krby dědin rodných, pro ty knížecích dost hradů jiných vhodných, zvláště Libušín: tam stráží vděčnou dlíti drahé popely, prach dobrodějky ctíti.
Co však v tom zde hradě valné vojsko krásek, který není určen za kolbiště lásek, ale k pořízením vážným zemské správy, za štít otčiny, stráž naší branné slávy?
Nadpozemskou měla ducha výsost, sílu Libuše, a přec, že ku vládčímu dílu žena nehodí se, poznala, jen druží obranému na trůn volila být muži.
Komonstvem jen ženským zůstaly jste při ní, arci příliš četným – svého dobrodiní nechtěla z vás žádnou zbavit – ; leč co nyní po odchodu jejím tato ženská četa
kolem knížete svých vděků věnec splétá? Či jen, k výběru by měl zde vábnou růži, zatouží-li opět po laskavé druži?“ „Již jsem varoval tě – nedráždi mé hněvy!“
zvolal Přemysl. A rozjitřené děvy, jíž hrot poslední zvlášť zajel do živého, zloba sršela na soka jizlivého: „Hle, jak před slinou, jež slabé třísní ženství,
není bezpečno ni vládčí důstojenství! Drzý úsměšek i tvým se citům rouhá! Hle, kam zášť je pudí, nízká závist pouhá, také nám že přeje dvorního zde chleba
tvoje šlechetnost! Jich hrubým chtíčům třeba, aby z tvého blízka vyštvali nás, sami obklopili tebe svými pletichami a tě strhli cele v surové jen reje
zábav svých. Co stopou libou se tu skvěje z odkazu po světlé Libušině duši, vše, co ku života jemné zdobě sluší, má zde pominout, čím tiché, mírné ženství
muži zlahodňuje sudbu člověčenství; na dvoře tvém, každý něžných citů kvítek zajíti má vřavou lovů, her a pitek.“ Ale nezjevil se na knížeti dojem
Vlastou čekaný: dál s temných vrásek rojem čelo Přemyslovo níží se, však jeví spíše jiný mrak než na Ctirada hněvy a jak v bázni oko s Vlastiným se míjí
pohledem, jenž chtivě v jeho tvář se vpíjí. Pravil váhavě, kams plaše hledě stranou: „Není s podivem, že vzájemnou též hanou mužům splácíte; sám odsuzuji cele
jejich útoky a neztrpím jich déle – avšak poznávám, že vskutku konce sporu ždal bych nadarmo a klidu na svém dvoru, zůstanou-li spolu zde ty strany obě,
smíru neschopné. I v každé příští době všechny výhody; jichž požíváte nyní, věrné družice mé jasné choti kníní, zůstanou vám cele, moje vždy vám jista
přízeň, ochrana; jen v různá lépe místa bude rozděliti dvořenínstvo dvojí: mužské trvej dále při osobě mojí, jak to potřeba i slušnost sama velí,
jinde místo měj dvůr ženský osiřelý, chcete-li jím zůstat v nerozlučném sboře. Hle, tam zcela blízko, na protější hoře za Vltavou tyčí ze stinného lesa –
novotou se skvící věže po nebesa sídlo, nedávno jež teprv dostavěno Libuší a věštbou její oslaveno jako vlasti chlouba příští neskonalá –
tam vy, družina po kněžně pozůstalá, zvolte byt! Duch aspoň její s vaším sborem vejde tam, kde první měla býti dvorem.“ Mocně dotčena tou řečí Vlasta byla:
Za ní nejprv oči zveličené vryla s úžasem v líc jeho, jakby jejich zvěsti ždala, mluvícím že vskutku kníže jesti. V nadějí pak náhle oklamaných želi,
v prudké nevoli rty blednoucí se chvěly, vzpínaly se k němu dlaně třepetavé, jakby zarazit slov těchto proudy dravé, ba tvář celá vzruchem silným, všecko tělo
jako zachváceno horečkou se chvělo. Sotva kníže skončil, burná citů vlna, jížto dmoucí se hruď její byla plna, bystřinou se z nitra vymkla nezkrocenou,
že až retů lem se lehkou pokryl pěnou; žalný podiv, lítost nad čak jistých zmary, především pak hněvu plamenného vary překotných slov hlučným vylily se tokem.
Při tom zaslzeným na knížete okem hleděla, však spolu s výčitkou tak břitkou, že zrak musil sklopit před tou hněvnou výtkou jako bídný hříšník, znající svou vinu,
před ubohou žertvou ohavného činu: „Tak – I, kníže, ty ? – Vždyť sotva věřit mohu –“ v nesrovnaném zprvu valila se slohu Vlastina řeč prudká. – „Konec všemu, vidím;
za chvilkovou víru bláhovou se stydím: vždyť jsi mužem také, my jen slabé ženy, každou vaši zvůli snášet odsouzeny, rabky bez práva pod mužů zbujnou pěstí –
v celý život náš ten kletý okov chřestí! A přec ani ve snu nemohlo se mihnout duší mou, že také zklamání by stihnout mohlo důvěru i v tebe, tebe, kníže –
Hrozný tento úder dopadá všech tíže. Přesnažnou jsme tebe ovíjely péčí – Hle! i nejlepší muž takto ženám vděčí! Aby vyhověl svých zpupných sluhů zlobě,
mrzkým poddává se piklům v žalné mdlobě, nedbaje na službu horlivou a mnohou dvořanky své choti nelítostnou nohou deptá od sebe ven do širého světa –
vítězně se chechtá nízká závist kletá!“ Vzrušením tak všecka zmítala se, časem břízu mladistvou jak zvíří náhlým třasem bouře první dech; les dosud kliden celý,
avšak štíhlý kmen, jenž v předu tam se bělí, pojednou se s vršku k patě zatetelí, všecek prohýbá se, každou větví švihá, drobné lupení se valem rozkomíhá:
stejně mocným ruchem vše se chvělo na ní, sem tam běl se třásla napřažených dlaní a prst jejich každý nepoklidným kmitem křivil se a vlnil v ruchu křečovitém,
samy bílé řízy záhyby a řasy zachváceny údů vášnivými třasy vlály kol jak vzdmutá vichrem závěj sněhu v cípů rozletlých a třásní prudkém šlehu.
Knížete se dotkla divá bouř’ ta silně: v rysů jeho zmatku četl’s neomylně, že svou vinu s části uznává a želí, jestliže snad kterýs nevhod zaostřelý
obrat jeho slov dal podnět ku výkladu, kterýž v jeho návrh, v přátelskou jen radu, vložil příkrý smysl, cizí jeho chtění, krutého děv milých z hradu vypuzení.
Však to vše ne slovy, posuňkem jen živým pronášel a ruky machem chlácholivým. Za to Ctirad hleděl přepokojně zcela, zatím úsměšku co lehounká se chvěla
vlna kolem rtů, z nichž propouštěl dál volně žerty dráždivé : „Ó, právem štkáš tak bolně, Vlasto ubohá! Jak žalostný je osud, změnit vládčí dvůr, kde velely jste posud,
za byt s většími snad ještě nádherami, kde však mezi sebou budete jen samy! A když postrádati mužských rabů máte, knížecí nech aspoň sídlo zachováte,
starý hrad, jenž berly panovnické leskem svítí ode dávna po všem kraji českém, a sám kníže nechať pro svůj dvůr a sněmy po jiném kdes koutku ohlédne se v zemi!“
„Co díš posměvačně,“ Přemysl mu čelí, „vážně nabízím. Hrad mohutný a skvělý, onde za Vltavou nově zbudovaný nad říčními prahy, Prahou odtud zvaný,
choti podnětem, leč mého za souhlasu určen za knížecí sídlo příštích časů – zřetel na výhody místa k tomu řadí, blíž pak v kupců Týn tam odtud na podhradí.
Já sám hodlal sic na starém Vyšehradě dožíti a prvním v pražských knížat řadě syn můj býti měl; v tom právě okamžení lepší úvaha však úmysl můj mění.
Do leta i vnitřní v novém sídle zdoby ukončeny budou: nuže, s té již doby přenesu tam dvůr svůj s vlády zemské středem; vy pak, děvice, na Vyšehradě šedém
zůstaňte, zde žijte v míru dál, kam víží návyk vás i jasné paní stopy svíží.“ Ještě neskončil, již prudce vrtíc hlavou, máchajíc též k němu dlaní odmítavou,
Vlasta jevila, co po té z vnitřních varů bouří slov jí trysklo: „Nepřijmeme darů žádných nadále ni milostí tvých, kníže! Nad los vyhnanství by krušily nás tíže,
kdyžtě zřejmo jest, že za horlivou službu světlé choti tvé, za všecku vroucí tužbu tvou i získat přízeň neunavnou péčí, nitro tvé jen krutou nechutí nám vděčí.
Raděj nejzáz’ v lesní hranic divočině uchýlím se s plachou zvěří do jeskyně a jsem bezpečna, že stejnou cestu zvolí všecky družky mé. Nechť ryčně zahlaholí
vítězný zde jásot mužských hospodářů, ničím nestěsnaných rváčů, lovců, psářů, kteří surových jen choutek pustou vřavu rozvíří nad hrobem jemnějšího mravu.
Možná, kdys že budeš – pozdě – Hanba! Hoře! Ctirad povládne na Libušině dvoře!“ Hněvivá tak slova, divé málem křiky, vzdechem přerývajíc, chorobnými vzlyky,
v očích vášně blesk i slzí majíc vláhu, vztyčenou k nim třásla ještě rukou s prahu, a pak za opony chvějnou znikla látkou; prudký jenom krok zněl venku chvíli krátkou. –
Pokáráte snad, že rozruch slavné děvy moderního zla vám připomíná zjevy, nervů churavých, jež nehodí se v dobu Vlastinu a kazí hrdinky té zdobu;
na obranu dím, že nijak jisto není, za našich-li teprv časů vymožení sluší nemoc mít, jež modních dam je metlou, má-li za matku jen vědu nově zkvetlou,
a pak – naše dámy jistě s tím se shodnou – nervosa ni není črtou kráse škodnou v ženském obraze, vždyť opak platí spíše: churavý ten přídech zvláštním kouzlem dýše
z líčka bledého – že pravda, ctěné krásky? – opojnou též vůni dává květu lásky – že v tom jist mi souhlas mladých seladonů, ku hrám spěchajících sladkým do salonů?
Arci, manželé pak leckdy jinak soudí – však to šosáci jsou, starosvětští bloudi, které netěší ni k Benátkám a Korfu plavba s ženuškou, ni lázeň v Heringsdorfu,
kteří předpotopně o jakýchsi pravých snějí ženách – družkách bodrých, smavých, zdravých – Zdravých – – bože můj ! Čím salonní by žena nad žen prostých zástup byla povznešena,
kdyby nebránil jí útlých nervů zmatek v každé práci; péči hospodyň a matek, kdyby nenutil jí cizí jezdit dálí, s hejnem doktorů styk pěstovati stálý,
sterým vrtochem vše kolem sebe týrat, pro manželův doutník v slzách, křečích zmírat! Vždyť i mužská mládež v posměchu má cele radu šosáckou: „Duch zdravý v zdravém těle.“
Mozek normální, sval křepký – jaká všednost! jak s tím vyšinout se možno nad prostřednost! Považte jen pěvce, mistra dláta, malby, který o kolečko více nečítal by,
jenž by projevoval v umění a žití normální jen vnějšek, myšlení a čití, jenž by chorobností nevynikal z davu v posuncích i činech, vkusu, citech, mravu!
Leknínem jen voda září, která hnije – trochu perverse je duší poesie. Jako děti pouchoř nad ovoce zdravé, vkusu výrostky zvou duchy vybíravé
a kýs v nitru kaz i ženské slouží kráse, jako v luznější nach broskev odívá se, kterou hlodá červ. A nad jiné se zvýšit – nechť si jakkoli –, od průměru se lišit
bratří svých jak bytost vzácnějšího druhu – znáte ji, tu hlavní tužeb našich vzpruhu! Ó jak rozkošné, když kroužek geniální v každém prstů hnutí vzácně anormální
s čirým pohrdáním shlížet může s patra v nízký prach, jímž hemží duševní se chátra, vtipu kopřivami hlupce tyto žehat, novot raketami v tupý zrak jim šlehat!
Skutečné neb mněné rajky duhoperé právem obyčejné tupí vrabce šeré, že jim nepřál talent aneb otcův sáček nad jiné se vznést jak zářný ohniváček.
Vůbec – pohrdat, ať pro ducha neb jmění, rod neb modnější jen třeba ustrojení, pohrdati množstvím, které nevyniká, – v tom je pro snažence vnada převeliká:
Chceš-li všelikou pak ztratit bližních úctu, přiznej se, že prostým člověkem jsi z tuctu. A já přiznávám se – spínejte si v hrůze ruce nade mnou! – že k duševní té luze
patřím také, k vrabcům pra-praobyčejným, jsoucím pro posměch vám rajkám čarodějným: Plebejcem jsem ducha, všedním, bez nervosy, bez okkultistské neb nihilistské pósy –
moh’ bych také nové za hranicí heslo zachytit, jež dosud k nám se nedoneslo, neb se aspoň přidat k četě pod praporcem, jenž k nám přenesen už jiným světoborcem,
a pak zasypávat posměchem a hanou vše, co dosud v hloupost věří překonanou – stáří mé tu není závadou, neb jiní k junným směrům trou se navzdor vlasů jíní,
šťastni jsou, že věčně mladými se zovou, a též s posměchem do našich šedin klovou –, moh’ bych tedy s nimi junákem se líčit, moderní kýs prapor divosmělý tyčit –
ale pravím vám: jsem plebej k morku kostí, se všední se nejradš družím prostředností, nechci ničím zvláštním, zhrzený ty dave, nad tebe se pnout; ba švarné děvče zdravé
stavím nad nejtenčí víly poetické neurasthenické a psychoneurotické.
Cookies on Poetry Cove