ČTVRTÝ ZPĚV.

V salvatorském chrámě husté chmury večer pozdní rozestírá kolem v ambitách pod vysokými kůry, mezi četných sloupů mocným stvolem

a jak mračno tajuplné s hůry pod závratnou klenbou temno visí, v němž jen zvolna odlišuje zrak v zadu varhan obrovitých rysy

jako v temné chmuře tmavší mrak, nahoře pak slabě hledí jen čtverce nízkých oken ze tmy čiré, jejichž řadou těsnou ověnčen

kupole je základ šíroširé. Venku bouře. Blesku vzplanutí okna v ochozech zažíhá časem a svým siným, pronikavým jasem

hlavy sloupů, žebra klenutí, soch a maleb vidma děsivá na mžik temnu z loktů vyrývá, okna kuple v náhlém nítí plamu

jak pás žhavých siných drahokamů. V zápětí ráz hromu... Blíž se valí temný hřmot jak obrovského vozu kola těžká přes úporné skalí

ohlušivém, děsném ve hlomozu, a teď mníš, že burným kolesem již již středem kostela se řítí, okna řinčí prudkým otřesem

a chrám do základů zdá se chvíti; však již dále do kraje se valí se slábnoucím zvolna rachotem, až jak zloba utlumená v dáli

zmírá temným, hluchým ropotem. Na klekátko dvojí tamo kles’ Václav s Konradem v tu tesknou chvíli. Od rána-tě novicové dnes

po dvou k tiché adorací pílí před oltář, kde v řadách svící plane monstrance aj! krásy nevídané. Plesajíc, že zlomen odboj lítý

proti víře, císařskému trůnu a ten kacířský lid vzdorovitý vrácen církve samospasné lůnu, – panstvo domácí a cizokrajné,

dosáhší zde hodností a statků, ve chrám jesuitský na památku monstranc věnovalo ceny bájné. V pokladnice ruka pánů štědrá

do stříbra i zlata hloubně sáhla, s šíjí sňala řetěz, pásy s bedra, ba i snubní prsten s prstů stáhla; paní kamů různobarvých žár

vysypaly z klenotní své skřínky, s čela braly stříbrné své vínky, s ňader vábných sponky zlatý spár; nevěsty pak svatební své šaty

přinášely v oběť zbožným citem, v jejichž přízi nesčetný květ zlatý skvěl se rosy brillantové třpytem; dívky podávaly obětavě

šňůru sněžných perel s temných vlasů, s níž se plesně obzíraly právě v benátského zrcadélka jasu, včera ještě vroucně celované

skvostné dárky ruky milované; ba i dítky nesly v ofěru nejmilejší šperky své a hračky, loutek drahých třpytnou nádheru,

nastřádaných grošů něžné sáčky – – A z těch darů pobožnosti vroucí vykouzlila ruka umělá monstrancí tak drahou, čaroskvoucí,

že jí rovné země nezřela. Jako luna s jasných nebes luhu, čistým leskem jaré lilie, z křišťálové schrány v zlatém kruhu

vyzírala sněžná hostie. Po obrubě schrány kolkolem rubínů a diamantů krásných hustý řad plál divným plápolem.

Na vlnivém stříbře oblak řásných splétaly kol andělíčků davy zlatých křídel věnec třepetavý. Nad oblaky na vrcholu schrány

vedle Syna Otec vážně snící pod stříbrnou trůnil holubicí. Z oblaků pak vůkol na vše strany vytryskaly hustě různým směrem

paprsleky dlouhé tvarů zdobných z nesčíslných diamantů drobných. Nelze postihnouti chabým perem zjevu toho nevýslovnou krásu,

když těch paprsleků skvostný dav zablyskotal v mihotavém jasu, svící četných plápolem se vzňav; jakby utkán z jisker jíní hravých,

ze krůpějí zářných vodotrysků, z divukrásných hvězdic třepetavých; když tu v tom, tu v onom jeho prysku hvězdka jedna mocněji se vzňala, –

za ní jiných řad, až monstranc časem v jednom blesku všecka vzplápolala, že až zraky přecházely jasem. Dole, k Trojici pnouc jasnou líc,

s vínkem hvězdic démantových stojí svatá panna; pod ní v půlměsíc větší, menší démanty se pojí. Pod obrubou zlatých jejích šatů

had se svíjí, jemuž klade patu na ohyzdnou hlavu; z jeho tlamy svítí démantových zubů žeh, a trup mocný v hojných prstenech,

stříbrnými pokryt šupinami, ovinuje zlatou zeměkouli a kol podstavce svým ocasem podivně se stáčí, dme a choulí.

Takto kacířských saň neřestí v zemi české chýlíc hlavu klatou smrtelnou se svíjí bolestí pod vítěznou matky boží patou.

Klečí Václav s pochýlenou lebí, ruce spíná, jeho rty se chvějí, ale z těchto pro pel rajský k nebi včelky modliteb se nevznášejí.

Od chvíle, kdy slona roztržena, útrpně mu zašlosť skrývající, za dnů několik jak mocná změna udála se v jeho nitru, líci!

V temné čelo shrnuly se vrásky, noci probděné mu víčka lem zbarvily jak okraj sedmikrásky palných strastí rudým nádechem;

tmavý zrak, jenž sladkou dumu nitra volným hledem objevoval světu, jako hlubinu svou rosnou z jitra otevírá černý kalich květu,

naučil se plaše pod řasu prchati před Otců, druhů hledy, skrývat s bázní před cizími zvědy tajemství těch hrozných zápasů,

jež mu duši divokými žaly do dna bouřily a rozrývaly. Od chvíle, kdy z vltavského sadu navrátiv se v kollej, z chodby stmělé

spatřil opět lebí sťatých řadu na věži, dne skonem zkrvavělé, kdy tam klesl na kolena štkaje před otcovou potupenou hlavou,

odkaz chudý k srdci přitiskaje, a déšť slzí vláhou skropil žhavou křečovitě spjaté jeho ruce, kdy tam rtové jeho drahým jmenem

v modlitbách a pláči udušeném ševelily v nevýslovné muce; od té chvíle pro jinocha dýše mrazem žalářním ten širý dům,

kde jak ptáče v teplu tiché skrýše choulíval se k luzným dětství snům, nechápaje dalný světa šum; kde dřív lahodila jeho duchu

přízeň Otců, láska druhů věrných – teď je cizím v povědomém ruchu těchto mnohočetných postav černých. V chodbách pustých lekavě se chvěje,

se sklopenou hlavou Otce míjí, a co při tom řasy jeho kryjí, děs by tisklo v jejich obličeje. Doplíživ se v koutek chodby jistý,

chvátá zrakem sežloutlými listy knihy vetché. Políbení vtiská v písmo bledé, psané rukou drahou na okraji blan. Zrak časem blýská,

časem líce kropí trpkou vláhou. A když někdy nad knihou se zvedá se škubavým rtem tvář jeho bledá, pěsť se zatíná, pod čelem chmurným

vytřeštěný zrak plá svitem zpurným: zdává se, že pěstovala marně orlíče to pod křídloma svýma církev laskavá, že v něm se žárně

husitská krev první jiskrou znímá, že ten jinoch s nevšedními dary, jenžto duší měkce povolnou v rukou řádu přijal slibné tvary

a již touhu jevil plápolnou, by byl vřaděn k jeho sloupů davu, za okrasu církvi, za podporu, nyní náhle bujnou vzpíná hlavu

pode jhem tím svatým v marném vzdoru. Nyní v modlitbě se neklaní posvátnému na oltáři kmitu, ale čelo tiskne do dlaní

v divé směsi myšlenek a citů. Když blesk náhle v ochozu se nítí, tu mní v ohni jeho prchavém otce svého hrdou postať zříti

na lešení onom krvavém; vidí šíji, obnaženou k ráně, ušlechtilou krásu mužné hlavy, hrdolepě povypjaté skráně,

kolem rtů ten úsměv pohrdavý a ten čela vzdor, ty zraky smělé – – Zdá se mu, že na něm utkvívají plny lásky, výčitek a žele,

že jej slavně k pomstě vyzývají, že ho víží svatou závětí, aby prapor pošlapaný vznesl, za nějž otec v popravišti klesl.

Vidí klekat jej a v zápětí meč jak v ruce popravčí se kmitá a jak hlavu krásnou rouhavě za krvavou kadeř biřic chytá,

v koš ji metá k děsné výstavě; jak se za ním ve vítězné slávě pošklebně ret jesuity svíjí... Zaťal zuby jun a hněvně ryjí

nehty jeho v prsou, černém hávě, jakby řízu tuto ruce zlobné rozškubati chtěly v kusy drobné. Však již příšerný ten obraz hasne.

Do mládcovy duše rozhárané tichý hlahol písně čarokrásné jakby ohlas rajských kůrů vane. Jakby utkán z těchto luzných tonů,

ze zásvitu nadpozemských září, milostný zjev dívčí jasnou tváří před ním rozptyluje temna clonu. Jako violinka dechem jitra

něžná hlavinka se k němu kloní, útěchy mu rosu vlídně roní z oček smavých do smutného nitra. K jejím nožkám klade čelo zpráhlé,

na hlavě dvé jemných ruček cítí a jich dotknutím se tiší náhle citů trapných prudké vlnobití. Mizí všechno, co mu srdce hnětlo;

svět se rozplývá kol parou zlatou, nad kterouž dvé mladých duší vzletlo čisté lásky pod perutí svatou. Však již před ním opět v záři siné

popraviště přízrak bleskem hárá, s meče katova krev drahá plyne a hlas hromu dunivý jej kárá: Hle, tam s věže otce tvého hlava

v potupě se pomsty dovolává a ty můžeš v marné lásky blahu vnadou kochat se, jež vykvetá v sadě jeho hanobců a vrahů?!

Jejíž každá perla prokletá ztopena je v mučenníků krev, zmyta slzou zhanobených děv?! Takto představ, citů váda lítá

duší mládce klečícího zmítá. Ale dnes též Konrad roztržitý dbá jen chabě boží oslavy, častěji než na monstrance třpyty

upíraje pohled číhavý v soudruhovy rysy rozechvělé. A tak pozorně a bystře bádá v jeho bledém líci, svislém čele,

jakby chmurou, jež se tamo spřádá, postihoval pátrající hled dumy jeho nejtajnější sled. Však co chvilkou v zelenavém oku

číhavé té postavy se kmitá? – Srší-tě to jiskrou ve hluboku jeho ňader záští výheň skrytá. Dávno plamen nenávisti žhavé

k Václavovi chová v duši tmavé. Proč? Snad porovnává lepé tvary jeho postavy, vděk líce jarý s vychrtlým svým tělem, šíjí křivou,

s tváří vyzáblou a neduživou? Jeho krásných očí sladké snění se svým zrakem kalným v důlku vpadlém, který jen v té záště rozechvění

zjařuje se v obličeji zvadlém jako gnomů smaragd zanícený ohně podzemního děsným žárem, jako šelmy pohled rozlícený,

když se v kořisť vrhá dravým spárem? Snad mu závidí té vroucí přízně, jížto bezděky vše k němu lne, vzácných ducha darů, vědy žízně,

jíž se k světlu čelo jeho pne. Snad, jsa synem německého kraje, z prsou mateřských již záští ssál k národu, jenž pomstou plápolaje

jeho pradědy kdys potepal? Či to hněv, že kouzlo poesie kolem druha libé záře své rozestírá, že mu růže vije

i v ty důtky trýzně pobožné a že chmuru tajemnou té víry paprsky mu líbeznými zlatí, která pro něho jen ve mrak čirý,

v mutné stíny hrozivé se šatí? – – Teď se okna chrámu, kupole zanítila v siném plápole a hrom udeřil tak burnou ranou,

až-tě rázem oba jinoši vyskočili s tváří polekanou a tak chvíli jako sousoší ustrnulí před oltářem stáli;

na to Konrad na klekátko svoje znovu klesl, ale Václav stoje dále hřížil pohled rozháralý v oken tmu, jíž časem blesky plály.

Zdál se naslouchat, jak hromu hlas temně duněl, tišil se a ztrácel, na to v novém hněvu zaburácel, a pak zvolna uchlácholen zas

dozníval jak hluché zavíření na zastřený smutkem buben země, zdánlivě pak mlknul v usmíření a jen chvilkou z dáli broukal temně.

„Klekni, Václave! – Kde zrak tvůj těká?“ Konrad hlasem tlumeným jej káře. „Či tvůj duch se živlů vády leká? Klekni! Pochyl před svátostí tváře!“

Ale Václav k démantové slávě napřáhl své dlaně odmítavě: „Nikoli! Ne – před tím bídným zlatem více nekleknu! – Ten mrzký třpyt

božství rouhá se! – Zda v lupu klatém Kristus může voliti svůj byt?! Zdaž se může dobrotivý bůh uchýliti v těchto poloupených,

zločinem a hříchem zakoupených, zlopověstných drahokamů kruh?! Hospodin-li, křivdu trestající, za trůn volí prestol rubínů

valnou krví nevinnou se rdící, prolévanou v děsném zločinu?! Tuto hvězdu přežalostné záře, z nesčíslných trpkých slzí tkanou,

které tekly přes vyhnanců tváře v cizí hroudu pro vlast milovanou; které tekly v starců vousy šedé, truchlících na rodné chaty rumě,

zoufajícím dívkám k líci bledé ve žoldáků spustlých ryčném tlumě; které tekly v šedých stařen vrásky pro biblí, již biřic v oheň vrhal,

z mroucích očí matky v děcka vlásky, ježto mračný mnich jí z loktů trhal; které pro poslední haléř tekly v oloupené žebrákovy dlaně;

v jejichž moře ztopil tyran vzteklý celý národ v trápení a haně?! Taký slavověnec že si volí všeslítovný lidstva spasitel?!

K poctě této hrozné glorioly koleno bych ukláněti měl?! Nikoli – – A nechť se na mne sřítí světa celého i nebes hněv...

Vždyť tam slzy matky mé se třpytí, rubínem plá otce mého krev!“ Povstav maní, Konrad upjatě vyslechl ta slova divosmělá.

V úžasu a hněvném záchvatě střídavě se líce jeho chvěla a zrak jeho vpadlý záštím divým zažíhal se, plesem vítězivým.

Nyní volá, vztáhnuv k němu ruku: „Ustaň, nešťastníku! Rety tvoje strašlivý hřích plodí v každém zvuku! Sám to hetman pekelného voje

za herolta zloby své tě volí před veleby božské stanem skvoucím – – Ustaň, rouhači! než tebe skolí nebe hněvné mečem blesku žhoucím!“

Jakby na stvrzení jeho slov, zaplanul tou chvílí chrámu krov ve klikatých blesků záři siné; kupole se jeví celá v ní

od vrcholu k chodbě okružní, jež kol její obruby se vine se zábradlím sloupců k žasné hloubce, odkud hádá divák nesměle,

zda to vskutku chodba, hmotné sloupce, či klam pouhý malby umělé. Hrom se valil s děsným hlomozem – Leč kdy doburácel, ve hluboku

svatyně se ozval šelest kroků, blížících se volně ochozem a dva stíny zachvěly se v krytbě – jiných noviců to kráčí dvé,

aby vystřídali na modlitbě před monstrancí skvostnou druhy své. Mlčky z chrámu do společné cely Václav s Konradem se navraceli.

Nad průčelí hrdé, mocná křídla obrovského jesuitů sídla na hřebenu střechy v žasné výši přístavek se lehký vzpíná k nebi,

na vysokém domu dům to nižší, jako trpaslík nad obra lebí. Mladých noviců tam hojná četa v řadě chudých, těsných cel je bytem

převysoko nad hlomozem světa, jako v orlím hnízdě pod blankytem. Tamo stoupá Václav. Teskná tucha obavami plní jeho ducha.

Ó, jak mnoho v odkazu svém bědném dal mu otec! Duše jeho celá ve blan těchto svazku neúhledném jako vůně v listech květu dlela.

V tuto knihu rtové jeho mroucí vdechli jistě hrudi plání svaté, pro domov a víru zápal vroucí, by z ní synu vanul v srdce vzňaté.

Touto knihou s nadpozemské nivy ztrhal rázem přízi mnohých roků, jížto zaclonili vrazi lstiví pravdu mileného děcka oku.

Jak teď pýchou září synu zraky, když mu slunce slávy předků jasné svítá klamu ztrhanými mraky a duch nad hromnou jich silou žasne!

A jak z nich teď jiskry hněvu srší, zároveň pak na zaťaté pěsti žhavým deštěm slzy žalné prší, když pád vlasti žalostný mu věstí,

hromovou tu ránu Hory Bílé a ples roty vrahů zdivočilé řádky matné otcem připsané, kletbami a vzdechy protkané!

Kterak vlhnou v dešti tomto palném slova tklivá na poslední blance, v nichžto Ambrož ve vyhnanství žalném, slzou smáčeje chleb hořký psance,

kalným okem k hornatému lemu daleké své mrtvé vlasti spěje, třesoucí se rukou lidu svému rekviem psal truchlé, bez naděje. – –

Ještě víra, jež tak dlouho juna chovala na teplém klíně měkkém, zvyku mocí, mystickým svým vděkem zpět jej táhne do šerého lůna,

hrozbou trestu věčného jej děsí, slibuje mu nebes věčné plesy... Ale otcův zjev, jenž stále vznáší před ním v popravišti rysy hněvné,

vítězně ji od jinocha plaší; v tom již zraje odhodlání pevné, že dá výhost řádu, cele těsné, kde se zmítá v divém citů boji,

a že zítra v lokty bratru klesne, s jeho osudem svůj navždy spojí... Leč zda Konrad Otcům nevyjeví slova rouhavá na místě svatém,

zda mu vazby trestem jejich hněvy nezamezí tajnou schůzku s bratrem? Když je objal cely prostor tmavý, vahavě tam k druhu Václav praví:

„Slib mi, Konrade, že duch tvůj složí v nepaměti schráně bezpečné slova, vyšlehnuvší před tvář boží z choré mysli výhně horečné.“

„„Neoklameš mne,““ dí Konrad chladně. „„Nevzniklať ta slova v duchu chorém! Dnů již několik čtu, bádám na dně nitra tvého nepokojným zorem.

Přiznej se, že do tvé duše vletla zhoubná jiskra z pekla žhoucích kvasů, v kacířský tam plápol mrzký zkvetla a tvé duše ohrožuje spásu.

Zjev mi všechno! Snad má pomoc, rada satanské té nástrahy tě zbaví, nežli jícen pekelného hada dechem morovým tvou duši ztráví.““

Mlčí chvilku druh; pak vece temně: „Zítra všechno zvíš.“ „„Nač odklad ten? Či snad chováš nedůvěru ke mně?““ „Zítra – Zítra –“ „„Ne, již ani den

odložen být nesmí spasný boj s duší vrahem, jenž tě v propasť šine! Věz to již: znám dobře tajný zdroj, z něhož bludu jed ti v nitro plyne.

V mé jsi moci, pokrytče ty vzdorný! Zasypu ti šalby pramen morný, abys navrátil se k pravdě spasné jako bludný jelen k studni jasné!““

V tom blesk celu v sinou ztopil záři. Václav zahledl v tom světla mihu krutý záškleb v Konradově tváři, v rukou jeho – drahou svoji knihu.

Mněl, že démona to zahled’ tahy, jenž mu schvátil v pazoury své dračí jediný ten klenot, kvítek drahý, zkvetlý krví, porosený v pláči.

„Vrať mi knihu, bídný vyzvědači!“ S křikem vrh’ se na podlého krádce. „„Vydám ji teď pouze,““ syčí zrádce, „„otci rektorovi!““ Zápas lítý

nastal v temnotě. Leč Konrad hbitý vysmekl se útočníku z páží. Dveřmi skočil. V zámku zrezavělém klíče zaskřípění. Soupeř vráží

v pevné dřevo pochýleným čelem a v prut marně buší železný. Z venčí chechtot zazněl vítězný, kroky chvatné vzdalují se síní

a jen hromu rachot slyšet nyní...