Tichou znal jsem chaloupku,
jak je člověk vídá:
na střeše pár holoubků,
a v ní holá bída.
Pod křídla si hlavinku
holubi schovali, –
dole mrtvou dívčinku
v rubáš oblékali.
Broukali jsou do noty
čápi mudrlanti:
Hle! – když dcera žebroty
za pánem se fantí!
Z matčiny že lakoty
dítě v hanbu dáno,
broukali jsou do noty
čápi – nevídáno!
Nezná čáp tam nahoře,
jaké hladu zpěvy;
v podzim letí za moře,
co je zima, neví...
Matka líbá chladnou tvář,
otec kletbu hřímá,
babička pak nad žaltář
nahrbena klímá.
U okna opírá syn
o dlaň hlavu snivou,
hledě nočních do krajin
notu bručí divou:
„Páni bratři, vesele!
u nás vždycky neděle,
dokud v kapse dukáty.
Víno, holky pro junáky:
Bratře, to je život ňáký –
hraj, ty dědku hrbatý!
Zahraj, dědku, veselou;
však nám brzy ustelou
na houpavou postýlku:
Pěkná postel – v prvním patře,
konopná to šňůra, bratře,
na dřevěném bidýlku...“
Leží dívka – svit jí hrá
kolem obličeje –
otec kleje, matka štká,
a syn zticha pěje.
Mlčky jenom babička
k růženci se kloní,
za kuličkou kulička
pod prstem jí zvoní.
Znal jsem tichou chaloupku,
jak je člověk vídá:
na střeše pár holoubků,
a v ní holá bída.