Ponořilas, zlaté dítě,
nohu v písek sypký,
rozhodilas tenké sítě
na hemživé rybky.
Rybářko ty sladká, malá,
s vodních hlubin děcky
v sítěs své též pochytala
myšlénky mé všecky.
S větrem, jenžto tuhou měl
se plachtami válku,
s mrakem, který uháněl
nad hlavou mou v dálku,
s vlašťovkami ve vod lesk
topícími křídla,
myšlének mých létal stesk
v daleká tvá sídla.
Opět vidím milé břehy,
kde tě oko uhlídlo –
ale v mracích blesků žehy
a bouř’ láme kormidlo.
Do čela mi pěnu práší
vlny rozšklebené zášť –
hvězdo moře, nad tou naší
svatou láskou rozviň plášť!