Ó, ty naše slávosvětlá máti,
se slzami patří syni tví
nejlepější klénoty ti rváti
rozčeřených půtkou kadeří.
Upadla jsi v osidla svých soků
ověnčená kvítím oběti,
v ňáder zklaných nejbujnějším toku
zoufale tě vidím úpěti.
Hle, tys důvěřiva v ošemetnou
nepřátel ses náruč sklonila
a jich zrádná dýka hruď ti květnou
srdce tvého krví zronila.
A ti, pro které jsi vytasila
plamenné své pomsty zbraň,
pro které jsi krev svých synů lila,
odstrčili tonoucí tvou dlaň.
Aj, tu k oné schýlila se’s moci,