Kol do kola nepřehledné sino, v modrý hrob nás voda s oblohou zaklíčila. Nebojíš se, Dýno? Celý svět ti zmizel pod nohou.
Mne země zkáza nemučí, – můj svět je ve tvé náruči. Nad námi hle! stahují se chmůry ku plamenné hříchu pokutě;
před tím bleskem trestajícím shůry neocloní tě mé perutě! O, nelekám se plápolu, v němž zaplaneme pospolu!
Však to tílko, nestvořené k letu, hlavinka ta kleslá závratí, sprchnou v dol jak něžné pýří květu, pozbaveno živné podstati.
Nechať sprchne tato tříseň hlíny, jež nás dělí hrází prostoru! Splyneme jak bělavé dva stíny nesoucí se v citu vichoru,
myšlénky dvě pohroužené v sebe, jichžto sňatek nezruší ni nebe! Nad vodami hle! tam na obzoru obrovský se koráb nese mhou,
andělé se v bělokřídlém sboru nad šeřivou tísní palubou, bílé stíny s brojí ohnivou, s okem řevným, lící hrozivou,
nad lodí pak mlhou v divné kráse oblouk sedmibarvý rozpíná se. Nad azurným hrobem staré, hříšné země nový vezem’ svět,
nový život hroudy, nové lidstva plémě, nový dobra vznět, jako klasů chvění příští pokolení, nesčíslné strasti, nesčíslné slasti,
kamenné též desky se zákonů blesky, dým obětní hustý, chrám i oltář pustý, proroků hněv, slze, hvězdu spásy v mlze, Betlém, Nazaret!
Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Spravedlnosť vítězí a pych světa hyne –
Oltář můj se kouřil obětí vždy zňatou, – proto zastínil’s mne pravicí svou svatou.
A že ve tvé stopě chodíval jsem vezdy, rozmnožíš mé sémě jako nebes hvězdy.
Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine! Moře lásky bez mezí, s tebou duch můj splyne!
Děti světla, místečko nám sporé na korábu přejte obrubě; pohlédni v mou náruč, zářný sbore, nezůstav ten kvítek záhubě!
Vari! vari! vari! vino bezejmenná! Svatýť tento lem; hustěji se sražte plamenná jak stěna, meče kolkolem!
Smiluj se ty, starče – Nechci mnoho: kouteček nám popřej maličký, vyhoď aspoň hrstku zrní toho, jímž tam bílé živíš hrdličky!
Boží hněv je bez mezí – nepravosť ať zhyne! Ve stínu tvé pavezy plesám, Hospodine!
Nuže k Tobě, pane všehomíra, zrak můj v žalné modlitbě se vzpírá, o rozsudek, o trest žebroní: Važ již, neúprosný, proti sobě
viny, lásky nesmírnosti obě, nech kamkoli tíž’ se nakloní. Učiň konec kolísání tomu, nejistotě – vynes ortel svůj!
Nerozvížeš nás ni rázy hromu – oběma buď ráj neb pekla sluj! Kolísej se, kolísej se dál, lásko hříšná, lásko prokletá;
ráje blaženosť i pekla žal dvojaká ti budiž odveta. Pro tu slzu, jež mi v proklínání na prokletou zemi skanula,
pro tu slzu, v jejímž krásném plání k životu jsi spolu vzplanula, ušetřím tě pekelného žehu – zůstaň krásná, jasná, v říze sněhu!
Jinak potrestám tvou hroznou vinu: křídla kloníc, výšíc ramena mezi stanem ďáblů, cherubínů kolísej se, klidu zbavená!
Nad světem se vznášej bez ustání, však své paty neotiskni veň, kolem čela hvězd i blesků plání, v prsou ráj i peklo zároveň:
na rtu vzdechy, v řasách slzy hojné, v čele věnec květů, trní měj, v touze věčné, nikdy neukojné vířivým se letem potácej,
padlý anděl, démon v rájském vděku, mezi nebem, zemí věčně věků! Jako sněhu pýří kolem Pána víří serafínů zjev,
Jemu dav ten hustý, perutí jich šusty, světů kolot vírný, vesmír přenesmírný, prostory a časy, všeho tvorstva hlasy, prales bouří klaný, motýl vánkem hnaný,
lásky šepot luzný, bitvy rachot hrůzný, nevinnosti snění, vášně rozechvění, Jemu všechno kolem rozkoší a bolem hřímá, hučí, šeptá, jásá, kvílí, reptá
věčný chvalozpěv!
Cookies on Poetry Cove