ANDĚL. (III.)

Proč jsi hříšné opouštějíc prachy v posledním ach! země dotknutí o ten zlatý sloup, ty svislé nachy zavadila, jasná peruti?

Znovu temným zachycena světem kolísáš se nad pozemským květem. Hle! již v dáli nebesa se rdějí, – Nemůž’, nemůž’ ostaviti zor

v hustém vlase, malém obličeji světel, stínů divukrásný spor, vlny dvě, jež vznikají a hynou zlatotkanou roušky pavučinou.

Božím dechem vyvířená země, z půle květina a z půle duch, jak tu za své porušené plémě líbezně mi oroduje v sluch,

jak mne květem nejkrasšího ženství opájí ach! vůně člověčenství! Zdaž, o duchu v milostné té schráně, zakalen jsi rovně dechem vin?

Žel i tyto bílé, něžné skráně zasáhne svým mečem Hospodin, nejkrasší svých prstů dílo boře bez lítosti. Zahyneš – o hoře!

Padneš se znamením kletby v čele a já budu dále v blesku, čist, oblétati tvého ničitele jako chabý ve vichřici list,

nezapláču na tvém šumném hrobě, s nebem budu zlořečiti tobě! Uletám; zrak slzami se kalí – zdaž i tyto krůpěje jsou hřích?

hle! tu kvítek běloskvoucí, malý, v temných ukrývá se kadeřích; ten ať na mé hrudi, věčně bílý, za milostnou pozemšťanku kvílí.

Kdo’s, ty záře ve podobě těla? Libou jsi mne hrůzou obestřela. Překrásný, kam ulétl jsi náhle? Po koberci světla pruhy táhlé, –

s vonným dýmem soumrak zapředen kolem do kola – ach byl to sen! Níže hlavu skloň! Ve vlasu stín zavěsím ten skvoucí onychýn,

před nímž kryjí hvězdu nebesa – až tě shlédne, Asur zaplesá! Asur? Divoch ten, jenž voje hrůz vyslal pro mne do otcovy říše,

by mne jako choť, co kořisť spíše připjal v slávě za bitevní vůz? Neznám ho. Jak vypadá, mi zjev! S nocí na skráni a bleskem v oku,

hrdá postava, při jejímž kroku muži chvějí se a výská srdce děv, v míru rozkošník a v bitvě lev, vášeň plápolavá v každé žíle,

v každém rysu odvaha i vzdor, – pyšný cedr v jarobujné síle, krásy mužné dokonalý vzor. Svaly vypouklé a tahy směrné,

zbrunatnělá obličeje pleť, kol do kola vousů mraky černé, černá se lbi rozlévá se změť po svalnatých ramenou a týle,

na řad šupin v ňádrech bleskutný – tmavá protiva tvé krásy bílé, něžnosti tvé opak mohutný! Až se před tebou, o tichá snilko,

prvně pokoří ta šíje lví, jako list to drobné, sněžné tílko vichrem rozkoše se pozachví. Mdloba přesladká a mocné plání –

netušíš, co muže objímání! – Však co to? Co na bleskotu stěny zrak tvůj vidí divně zanícený jako v blouznění, jak v pustém sně?

A tvůj spánek hoří zimničně... Povídej mi, Melcho, povídej o něčem, co nebylo a není, jakýs divný, nadpozemský děj!

Co ty vrtochy, to rtíků chvění? O čem povídat? – Než vůli měj: Před věky se v temnotě, hluchotě a prázdnotě

vznášel neobsáhlý duch; a ten řasy zákmitem stvořil zemi s blankytem, vzbudil veškerenstva ruch.

Našich dědů, pradědů zjevovával pohledu svatou, plápolavou tvář, mnohé dal jim zákony – –

– žádá pocty, úklony, a dým vonný na oltář, vinu tresce, dobro hostí v ráji – Umím nazpaměť již tuto báji.

Ten bílý květ můj tíží let a kouzelně tak voní, že k němu níž snů libá tíž mi zpitou hlavu kloní,

že k nebes výši vztažená mi poklesají ramena a vztahují se po ní, pro niž se slza roní

v ten bílý květ jak hvězda ztracená. Ten bílý květ mi změnil svět, že zelený a svíží tou vůní kol, tou písní kol

se do srdce mi plíží. Hle! vzduch ten modrý, vlnivý, ty stínu, světla protivy v hebounké listů mříži,

a ve vodách se shlíží, tam nad horou štít slunce ohnivý. Ten bílý květ mne vábí zpět nad její hlavu snivou;

tam hustý keř jí nad kadeř uklání růži divou; tvář její bleda, smutna je, zrak hledí slzou do kraje,

s perutí ptáček sivou jí pěje píseň tklivou na zelené se větvi houpaje. Jak luzná tvář, těch očí zář

i v žalu stinném kroji! se stínem jich teď křídel mých stín třesavý se pojí. Ve vonném vstaňte oddychu

již duše květných kalichů a v libohlasém roji milostnou kněžku svoji v sen líbezný upějte po tichu!

Kolem čela z drobných zvonků vonnou uvijem ti sponku, vyvoníme, vyzvoníme smutek z hlavy ven.

Na stebélku v libé kráse hlavinka nám kolébá se, vůní sytá, rosou zpitá luzný dřímá sen.

S námi ukloň malou hlavu, v našem podřímni si davu, naše snění v jemném chvění pozdvihuj ti hruď;

v říši naší země, nebe pozabuď i sama sebe, v čele sponku drobných zvonků všeho pozabuď!

Jaký hluk to, kroků, zbraní hřmoty od víček mi plaší libé sny? Sloupovím tam blýskají se hroty a krok duní chodbou železný.

Postava teď schází mohutná po stupních sem; přílba bleskutná vynáší se z divé vlasů noci – Asur – běda! Jsem-tě v jeho moci.

Mezi květy něžná květino, pro niž v polích zanechal jsem k lupu tisíc rabů šakalu a supu – o, jak jsem tě koupil lacino!

Strážnými když ohni rozkvétala zatemnělá niva se všech stran, krásnější jsi nikdy neslétala chladem nočním v bitevní můj stan,

nikdy na rozváté hřívě bílé mého komoně, kdy mrakem střel letěl nozdry dýmající chýle, liběji se vděk tvůj nevznášel,

než tu nyní v luzné skutečnosti slibuješ mi ráje do věčnosti. Pohleď! koleno to nepodajné k prvnímu se níží úklonu,

a to čelo, vzdorů sídlo krajné, brvy tvé se koří zákonu. Jako královnu tě v lesklém štítě světem ponesu, o nebes dítě,

na tvou ochranu ten břitký meč s ďábly, cheruby se pustí v seč. Dýno, nevěsto! sem do náruči skloň se ženichu – ó nebesa!

slza na líci a pod obručí třpytivou tvá hlava poklesá, ňádra dmou se, oko v dálku hledí a ret nemá pro mne odpovědi.

Poslyš, Dýno, musíš býti mojí, musíš, musíš, – byť i žhavou zbrojí mezi nás se stavěl cherubín, na prsa tě mocí přivinu –

Jakou zrak mi kouzlí vidinu? Okřídlený, bleskotavý stín, – oko krásné hněvně na mne zírá, bílá náruč k ní se rozestírá – –

Ty’s to, ty’s to, krásný nebešťane! ach, proč rájský zjev se rozplývá – již jen stopa řízy tvé tu plane, zulíbám tě, stopo zářivá!

Smyslů mámení! – Své do ložnice uvedu tě, sličnou nevěstu, uvedu, byť celá blýskavice přízraků mi dštila na cestu!

Nad kalichem zlatým vonný dým zachvívá se mráčkem bělavým a svit lampy slabý, kmitavý obláčí jej v divné postavy.

Časem zdá se mi, jak peruť dlouhá kývala by tamo nad zemí; o ty, jehož spatřuje má touha, kamo hledím jen – o zjev se mi!

O ty zářivý, jenž bleskem krásy zatemnil i svět i nebe mi, v jehož čelence jak hvězda spásy září drahokam – o zjev se mi!

Vůkol mne jen chmůra prostírá se, co jsem zplála tvými zářemi, zaklínám tě při své bledé kráse, při své mladosti – o zjev se mi!

Prodléváš – oj, na lesklé tu pásce břitký lék, jenž zhojí srdce mi, zaklínám tě při nesmírné lásce srdce tohoto – o zjev se mi!

Ach, nevolej, ach, udolej to hříšné prsou vlání, jak bílý stín nás cherubín ach! dělí do skonání.

Ba dálka siná neshledná a propasť temná, bezedná, sto tisíc mečů ohnivých, sto tisíc kleteb strašlivých,

sto tisíc božích zákazů, pekelné muky obrazů dál než-li zemi od nebe nás dělí, Dýno, od sebe.

O nedělí, můj anděli! mé lásce nezabrání ni smrti stín ni cherubín ni jeho meče plání,

má láska hlubší propastí a vyšší hvězdných oblastí, stotisíc mečů přelomí, stotisíc kleteb ochromí,

tisíci zhrdne zákazy, jí smíchem pekla obrazy, zem přemůže i nebesa a v náruči tvé zaplesá!

Nuže, Dýno, před tebou již planu, vyhoštěnec truchlý hvězdných stanů; pro tebe již skládám s hříšných skrání věnec blesků, svaté plápolání,

vystupuju navždy z bratrů řadu, na planoucí jímaje tě hruď, tebe jen by dal mi za náhradu, k Hospodinu kvílím – – Proklet buď!

Pohleď tamo – ze třínožky zlaté vonný dým se vznáší šeřivě a dvě oči v něm jak uhly zňaté blýskají se divě, jízlivě.

Bůh mi klne – zavrženců kníže na mne vzpírá škodolibý zor, – a přec naděj’ perutě mi dviže a skráň divný vytyčuje vzdor.

Zdá se mi, že v celém světů shluku nechová bůh sladší chvíle vděk a že za všelikou jeho muku rád bych koupil tento polibek...

Hle! již Asur tamo pod šarlatem na prestolu usadil se zlatém, zlatohávý, v blesku slávy rozhlíží se kol.

Vedle Dýna jako ve snách sedí, její oči do daleka hledí, pod rubíny, onychýny tichý v líci bol.

Den tento blaha nesmírného hle! se mnou slaví příroda, kolkolem sloupů hustým davem k nám jarní vane pohoda,

v obláčky bílé průsvitné se šatí nebe blankytné a v loži lásky ptačími hlásky má Dýna procitne.

Jen tamo v dáli na obzoru jak tělo noční příšery do nebes modrojasných strmí ohromné archy rozměry.

Tam stařec hlásá zvětralý, že boží hněv se přivalí, že dnešní noci vod běsnou mocí zem hříšnou zahalí.

Co bůh je nám? co hněvy jeho? co starce blábolavá řeč? nám pod nebesy bohem, vírou jen žena, číše, harfa, meč.

Ba málo dbám, zda Nejvyšší mou hříšnou píseň uslyší, oj, jasným zvukem zni plesným ťukem již číše o číši!

Co bůh je nám? co hněvy jeho? starce blábolavá řeč? nám pod nebesy bohem, vírou jen žena, číše, harfa, meč.

My nedbáme, zda Nejvyšší tu hříšnou píseň – – Běda! běda! tma náhlá s oblohy se níží, již blesky sloupovím se kříží –

a noha marně východ hledá, – hrom rachotí, ha jaké zvuky jak vody valící se hluky, a divá spousta hlučí sem.

Ve blesku již se vlna, vlna potvorným jeví obrysem, již prostora je vody plna, o hrůza, toneme... Kde Dýna!

Trůn prázdný! Dýno! Dýno má! Kol šustlo cosi křídloma – přede mnou vlny hřbet se vzpíná – teď blesk! Ha, tam se vznáší, tam –!

stín bílý má ji v ramenou, půjč, ďáble, peruť plamennou –! o běda! běda, poklesám... Slyš, Hospodine, naše lkání, –

již kajem se, – měj slitování! Žádné slitování! Ztiší vaše lkání šumný vody klín, podle nesmírnosti vaší viny, zlosti

trestá Hospodin!