ANDĚL. (II.)

Sloupe mohutný, jenž sivým tělem zastiňuješ bratry skácené, nehostinný, buď mým hostitelem, přijmi křídlo, žalem schvácené!

Přijmi, pustino, řas těchto slze, jimiž lidstva ověsil je hřích; slunce osuš je, co v rudé mlze do písků tam klesáš řeřavých!

Není hodna rosy blankytu země tato, slzy soucitu, není hodna pláče anděla: zvrhlá je a kleslá docela.

Co jsem viděl tam? Oj, raby podlé, padouchům se stroucí za podnož, kněze v duté smějící se modle, sedající mamu na třínož,

supy lakotné, jež na svém lupu sedíce se brání jiných supů, ženy pávím chladící si chvostem zanícenou, nalíčenou tvář,

věnčící svá čela nepravostem a svá ňádra hanbě za oltář, obraz boží ďáblem zpotvořený a chrám jeho pustý, pobořený.

Co jsem viděl? Plémě Kainovo, se znamením žhoucím v čela mraku, unavené vraždou za soumraku, vraždící se jitrem na novo;

tráva rudne mečů otíráním, odevšad již páchne hniloba, národů vespolným potíráním otřásá se země útroba.

Ha! i zde ty sloupy povalené svědkové jsou sporů člověčích: lebky vůkol, mechem obalené, ještěrky se sloní na mečích

zpřerážených, rozmetaných kolem, motýl těká přilby nad chocholem rozervaným, kopí trouchnivé dosud leží v ruce kostlivé.

Nežel, duše, neřestné té hroudy, veleb spravedlivé boží soudy! A přec želí, slzu v líce roní, slzou rozplývám se, slzy syn,

ach! proč měkké slitování do ní s bolestí svou vdechl Hospodin? Tato myšlenka již stínem kalí nebeskou tvou jasnost průzračnou,

vůz kdy boží k drcení se valí, proč mu ryješ kolej opačnou? Neníť libý Hospodinu Bohu čírým slitováním vzňatý zor,

pozor dej, ať nezvrtne ti nohu jako mně můj nepodajný vzdor! Kde on soudí, nesmíš zpytovat, kde on vraždí, nesmíš litovat.

U něho i často zraky hněvné musíš míti, líce v plameni, nelítostnou mysl, srdce pevné a kol ňáder trojí brnění.

Pohleď do kola: co strašných muk hostí v sobě bolestná ta říše! Vypni důmysl svůj na nejvýše, muky vymysli, že srdce tluk

hrůzou přestává, – vše najdeš tuto, všechno těl i duchů trýznění v mučírně té věčné zahrnuto. Poslyš těchto stonů souznění,

úžasný ten všehomíra skřek, mučeného skřipců myriády, myriády trapných myšlenek, od věčnosti do věčnosti věčné

v myriádech živých bytostí: klň jim, klň jim, prostý lítosti, Jemu chvály zpívej nekonečné! Což tvé úsudky, o bídný tvore,

o nesmírném světa orloji, v němž jsi plitkou – průhledy tvé sporé do ladného toho soustrojí, v hemžení to koles nesčíslné

u soustavě nejvýš důmyslné?! Což tu platí lichá úvaha krátkozrakých, zakalených očí, proč se pístě tak, ne jinak točí

a zub tam, ne jinam zasahá? Ty-liž posoudíš, v tom vírném ruchu k čemu platen každý šroub a píst, tvému-liž svůj souzvuk jeví sluchu

nesčetných těch koles huk a svist?! O, jen strůjce toho veledíla obzírá to všecko, prozírá, ví, kam tíhne všeliká ta síla

a kde zub se v zuby zabírá, on, jenž všechno osnoval a ladil, všechno vážil, vše, kam sluší, vřadil. Jemu průhledna ta spousta kol,

nezmařilť on žádný hřeb ni klín, a v tom světě jako svit a stín lepě rozdělil i slasť a bol. Proto nevztyčuj se krtčí um

k posouzení tajných božích dum! Protož němě, s tichou důvěrou otáčej se každý mezerou, již mu Bůh v tom stroji vykázal,

chraň se toho, co mu zakázal, vůle krásný neobracuj dar Bohu na úkor a sobě v zmar! Osudné jsou dary Stvořitele:

do každého krůpěj ponořil zhoubných jedů – falešné jsou cele, jak ta slza, z níž tě utvořil. Loutka jsme, jíž hýbe jeho ruka,

v jeho stroji chabá kolesa hnaná v rozkoše anebo v muka bez viny své, v peklo, nebesa. Hle, dar myšlení, ten umný stroj,

do čela jejž demiurg nám hrouží: po zákonech stanovených krouží koleček tam spořádaný roj, nezávisle na nás, z vlastní síly.

Ale běda, běda, vyrobí-li z některého kola rozmaru myšlenku, jež vlasatice letem tuctového smělší tovaru

trochu bujněj’ pozableskne světem! Sám nám stvořiv pochybností plné myšlení, těm pochybnostem klne. – Dal nám vůli volnou pro výběr,

však jí předurčil i hyb i směr, vyměřil jí napřed každé hnutí, ustanovil každé rozhodnutí, a pak vážně jako na posměch

„toto čiň“, nám kázal, „toho nech!“ Když ta vůle z jeho dopuštění v nejkrasším svém vznětu, smělý vzdor, kolem trůnu jeho v bujném chtění

pyšně zasrší jak meteor, tu ji bleskem do propastí klopí, – na mé šíji viz ty sírné stopy! Hle! on zlo v tak libé podobě

kolem nakupil, v tak vábných květech, očích plamenných a žhavých retech, že k nim vůle klesá ve mdlobě, že jí kouzlo křídla ochromuje,

a když klesne, tu Pán s výše svojí dívaje se nerovnému boji nad obětí svou si zahromuje. Rci, proč na to trudné jeviště,

kde nás bičem neúprosným žene v tisíceré spády nastražené, vyvolal nás z nicu bydliště, z klidu nebytí a sladké tíše,

jižto ze své vyobcoval říše? – Dal nám citů dar, jenž svlačcem volným po libosti kamkoli se pne, vlněním tu blaženým, tu bolným

prochvívá nám nitro bezděčné. Zdaliž vůle vlnění to staví? Zdaž cit poslechne, kdy Tvůrce praví tvoru bezmocnému: takto ciť,

toto miluj a to nenáviď? – Poslyš, kdesi ve prostoře světů jiskra citu velmocného tlí, která kdysi v divukrásném vznětu

bleskem naplní ten chaos mdlý. Blesk to lásky divné! Ne té lásky, která z boží vyskočila vrásky do stvořenstva – chabá světluška –

poslušná jsouc jeho dceruška, ale lásky, která v bujném letu vesmír zanítí svým plápolem, že v něm zřeřaví ty koule světů,

honící se letmo kolkolem, která smete vlající svou řásní přikázání s nebes plamenná, se snem v oku, s tichou na rtech básní

rozestře svá bílá ramena, v jedné bytosti ten vesmír celý s jeho ďábly, jeho cheruby přivine si na pás sluncí skvělý,

do hvězdnaté roucha obruby, a pak vzhůru k Stvořiteli vznese uslzený, vyčítavý zor a svou strastí světem pozatřese,

jako vztekem kdys můj pyšný vzdor, která v blesku zatracení ještě nevídanou krásou pozaplane jako v glorii ohnivého deště! –

Zdá se mi, o sličný nebešťane, že ta jiskra ve tvé dřímá hrudi, – pozor, pozor, ať se neprobudí! Vzplane-li, pak hromem kletby boží

pochýlí se čelo rozmilé a tam se mnou na plamenném loži zahoří to tělo spanilé, pak ret bledý pěti přestane

hymny Jemu – Vari, Satane!