ADAMITÉ. (Zpěv šestý.)

Temnou nocí zloba letí kvačná; koles obrovských se valí tíž, temnou nocí temnější co mračna vozy Táborů se nesou blíž,

a v nich zvučí zbraně, pavezy, svistí bič a zvoní řetězy. Před ostrovem Adamitů již v černé chlumy, v nedobytné hrady

sbírají se vozů těsné řady. Ohně vyšlehly. Jich světlem rudí zjevili se branci zákona; kalichy jim září s pavez, hrudí.

V čela padá vlasů záclona; viděti tu tváře opálené, rameno a plece rozhalené, bílou plenu v ženské vrkoči,

vousy pusté, svislá obočí, pod nimiž se hněvné, žhoucí zraky upírají v hustých větví mraky. Vysoko tam oheň plápolá.

Při cimbálu v divém, chlípném reji nazí muži, nahé ženy chvějí jako příšery se do kola. Aj! tu Bořek hněvnou vzkypěl řečí,

ruku schýliv k obrovskému meči: „Pohleďte, jak tamo zhovadilí kolem ohně víří Naháči, nabobtnalí kalem, hříchem zpilí

v ohavném se tísní chomáči! Sodoma-li, Gomora-li zřela chlípnosti tak bujná skupení? – Obloha své hvězdy pozastřela

a kol háje rdí se lupení. Žluč mi kypí, meč se z pochvy dere, nesnesu již toho pohledu! ještě dnes ať do nich palcát pere,

v ďábelskou tu zahrá besedu! Nedopustím, aby o noc déle hanobili této země klín, po níž záře svatosti se stele,

nad níž Husův zachvívá se stín! Vzhůru na ně! pochutnejte mlaty! Bijte, hubte je co lítou zvěř! Zítra již klín české země svatý

nesprzňuj ni stínem svým ta sběř!“ V háje stíny, přes nehlubou řeku houfy Táborů se řítily, však již naproti nim v zášti, vzteku

Adamitů zraky svítily. Příšerné jak stíny mezi duby sbírají se nahé postavy mužů, žen – kýj hrbolatý, hrubý,

větev, kámen vznesše nad hlavy. Rozzuřil se boj, boj strašný, děsný v čiré temnotě. To zvuků směs bouřlivá; tam výkřik táhlý, plesný,

onde chechtot, zaúpění kdes, tětiv svistění a sykot střel, větví praskot, třesky kýjů, mlatů, štítů zvonění a přilbic, plátů,

temný lomoz padajících těl... Jitřní slunce lesky metá zlaté v čelo Mojžíšovo, hrdě vzpjaté. O kýj opírá se, za podnoží

noha jeho sobě zvolila bratra Bořka, vůdce čety boží, do prachu jejž ruka skolila. A kol trupy Táboritů bledé

spočívají v lesním kořání, a tam v dáli po rovině šedé spousta vozů temných uhání. Hýří vítězové. Na bojišti

víří děvy v bujném poskoku, vlas jich poletá, jich oči blýští, a šat slední klesá od boku. Po trupech, jež rozestlány různo

sklenné oči vytřešťují hrůzno, v prsou, skráních rány hlubé jeví, míhají se bílé nohy děví. Z víru toho nízký, zavalitý

před Mojžíšem Kain se vynořil, jeho zrak, co z pochvy vydobytý meč se zableskl, ret hovořil: „Oj, my všichni chrabře, do únavy

válčili jsme dnes; než jedné hlavy nedotkl se naší půtky ruch: Adam lepší vyvolil si stránku, přikloniv se k bělu teplých spánků

lichotami plnil dívčí sluch. V náručí tam papeženky zlatém spočívaje, oko slastí mhouře, naslouchal, jak mlat se sráží s mlatem,

jako z teplé jizby hlasům bouře! Poslyš, Mojžíši! již vyrvi jej z loktů třpytných andělské té krásky, nech i my jí pohladíme vlásky,

zulíbáme bledý obličej!“ Dobře díš! Zde nový půvab kyne plesu našemu – buď naše již! Z lící zardělých a řasy stinné

stud jí vylíbáme, smutku tíž. Popřejte jí, by se zotavila po nedávné ráně! Až jí líce růží zkvetou, potěší vás více.

Chorá, smutná vás by nebavila! Nikoli! té mdloby, slzy vděk kouzlem novým zvýší požitek! Vyveď ji! Nuž vaší děva buď!

K hrudi něžné první vášně příboj, vděků nedotknutých sladký výboj osvěž bojem unavenou hruď! Zajásala tlupa. Převesele

k jeskyni se zdvihla – Mojžíš v čele. Slunce ranní v otvor jeskyně záři vylévá. Tam Adam sedě, povyhaslým okem před se hledě

jatou kněžku chová na klíně. Něžné tílko její obestýlá drahé látky zlaté lupení, květy smaragdové; ručka bílá

ze zlatého visí třepení. V líci na zad kleslé, mramorové prostírá se hlubý stín a klid, perly jeví porozsmeklí rtové,

víčko polovpadlé siný kmit. A hle! pod vlnou té hrudi cudné krve potokem háv zlatý rudne – Zarazil se Mojžíš – tlupa celá;

kýj upouští Samsonova pěsť; vázne noha jak by zkamenělá, rtové šepotají: „Mrtva jest!“ Ano, mrtva jest! Ty krásné líce

neoživí láska, hrozba, lest, smrti jestřáb nevrátí vám více holubici čistou – mrtva jest! Mojžíši, – tu leží na mém lůně

božství tvého květ aj! uvadlý – kam se děla nebeská ta vůně, kde pel života, duch jeho dlí? Ulétl-liž anděl do hvězdiček,

či se tamo za oblaka skryl, který vyzíral z těch jemných víček a rty těmi sladce ševelil? který hvězdou na čelence svojí

ozářil mé duše hlubou noc, a ve trapném pochybností boji přilétl mi s hůry na pomoc? Pohleďte! ti rtové mrtví, bledí

zachvěli se němou odpovědí: věř, ó věř, že krátký lásky sen za hrobem ti bude vyplněn, že ten zábřesk nesmírného blaha,

co ti vysvitnul z mé zřenice, k němuž vzlétla veškerá tvá snaha, věčného byl štěstí dennice! Věřím ti, ty těšitelko vlídná,

ssaju rtů tvých sladké rozpravy a ten polibek má ústa bídná očistí jak uhel řeřavý. Není více Adama, řku vám,

ve prach nauku vaši povrhám! Ovlékejte krátkou žití šňůru falešnými těmi korály nízkých požitků – já letím vzhůru

tam, kde věčné znějí chorály. Pohřižte se v blátivou tu kůru, vmudrujte se celí v zemský prach, v něm si libujte – mne vzhůru, vzhůru

křídel obrovských unáší vzmach. Co mi život ten, jenž plný sporu, bojiště, kde křivda vítězí, krajina ta chudá bez obzoru,

nad níž duch se zmítá v bezmezí? Žijte dále po svém: pijte, jezte, vtiskejte si s květem bodláčí v prsa chtivá rozkoše – však vězte,

mně ten bídný život nestačí. V něm-li vše a za ním nicu bezdna, člověka pak nedůstojným jest, lží pak drzou mluva nebes hvězdná

i ta v duši psaná tajná zvěst. Co mně svět, kdy splnění v něm není horoucích mých tužeb, krásných snění? Však mně víra blahým údělem,

nesoucí mne z prachu v jasnou výši v neskonalé krásy, dobra říši, za uletlým tímto andělem. Není více Adama, řku vám,

ve prach vaši nauku povrhám! Vytýčil se Mojžíš – zmije siná po čele mu jedem naběhla, bouřlivá pak brvy, líce tmina

z očí, ze rtů bleskem vyšlehla: „Zahyň, odpadlíku pravdy, světla, zbabělče, jenž’s klesl v pekla moc, zaleť tam, kam světice tvá vzlétla,

v nicu říši, bezehvězdnou noc! Upalme jej! Nech ta jeho duše na plamenném oři za ní kluše!“ Zjev tu divý, pestrým vlaje cárem,

tlupou prolétl co blesku svit: na smrt bledá, s děsným v oku žárem před Mojžíšem stojí Sulamit. „Postůj!“ – volá – „vynes ortel druhý!

Také já ti vrhám pod nohy šílený ten cimbál, květy, stuhy, služby mé plat bídný, nemnohý! Kéž bych mohla rovně se rtů, tváří

políbení vaše strhati, a z té hanby v nevinnosti záři z děsného jak snění povstati! Marná slova – nepovstanu více!

nevrátí, co urval, nikdo z vás, úsměv blaha do pochmúrné líce, studu kouzlo do nestoudných řas. Smějte se! aj, duše nevěstčiny

prut se dotkl lásky čarovný, a jak motýly tam se květiny vztřepal čarokrásné blaha sny. Ty tam jsou! – Mé touhy s nimi hynou,

zhnusil se mi dávno vlastní zor, nechci mřít jak jiskra nad bařinou, doplanout chci jako meteór!“ Hoj! buď splněno to zbožné přání,

s Adamem dva vzlétnou andělé. Ha, již stroj se, Kaine, bez meškání! Budeš družbou svatby veselé. Dub se týčí, bleskem porozrytý,

v předu ostrova jak háje pán; k němu Adam vedle Sulamity Kainovou byl rukou připoután, a již ku hranici z jeho dlaní

pochodeň se smrtonosná sklání. Zapal, Kaine! Chutě měj se k dílu! Však i tvá hraň brzy zahoří. Snad již zítra slavnou za mohylu

celý háj vám zažhou Táboři. Zadrž, Kaine! Vím, že záhy vrátí Táboři se ku své porážce; nuž ať prorok falešný se klátí

do té doby tuto na vážce! Pak ať teprv na plamenném loži objímá svou krásnou nevěstu, a svou smrtí zbité chase boží

vesele ať svítí na cestu!