ADAMITÉ. (Zpěv první.)

Drahný čas mi v uchu zazníval přitlumený rachot bojů dalných, a roj duchů zápasících, valných listí vírem leb mi ovíval.

Šumněji se vlna bitvy vznesla, válečný již obklopil mne hluk a v něm známá zaslechl jsem hesla, známé písně, známých bubnů zvuk.

Poznal jsem ty zanícené zraky, bledých tváří děsné výrazy, zbraně jasné, rudé štítů znaky, praporů těch pestré obrazy.

Zdálo se mi, sám že pevnou dlaní prapor nesu, bráním, klesám v dol, zapadaje v tísni mrtvol, zbraní, kopyt koňských, valících se kol.

Než tu v náruč anděl nadšení zachytil mne, bílé na peruti vynesl z těch vírů, zemské rmuti, nad člověckých myslí kvašení

v písně výši, nedostupnou bludu, vášní reji, člověčenství trudu! Ostrove! jak snící pachole v Nežárčině odpočíváš lůně,

plný květů, šveholu a vůně zelené svých stromů vrchole obzíraje v modru hluboko – ó, jak’s ladný, tichý na oko!

Ale v nitru tvém, kde stromů tlupy srážejí se v hustý, stinný háj, postavy se divotvárné kupí – Eden’s hříchu, vyvrženců ráj!

Tamo na balvany mechem kryté pod zápletí větví mohutných sebrali se pestře Adamité. Mužové tu hledů urputných,

opření o hrubé štíty, kýje, vynášejí svalovité šíje, čela hrdá, s nichž se vlasů mrak k ramenoum i na široký znak,

po brunátné nahých ňader pleti rozestýlá v divé, pusté změti. Údy žula, ocel každá žíla! K nim se vinou přisnědlá i bílá

ženská těla, jejichž lepé tvary pohrdají roucha třísní, cáry, derouce se volně na světlo. Dvé tu ňáder, z mladičké co plece

kalinami právě rozkvetlo, jak dvé hrdliček se z roucha klece dobývá. Tu v mohutnější hrudi nádherné dvě vlny obdiv budí.

Slunce políbení plamenná žehají tu dívky šíji kalou, lýtko půvabné a nožku malou, sněhobílá, útlá ramena,

onde k bujaré se loudí ženě s nahým mečem nahém na koleně. Ale v žen i dívek obličeji stíny bujných rozkoší se chvějí

a jich ústa svěží vlnou svou, slastí zpitá, k nové slasti zvou. Lilito! jen ve tvé líci malé, v miloněžné tvojí postavě

neviny se kouzlo neskonalé ubránilo vášní náplavě. Oblakem ti řásné roucha bělo obestýlá štíhlé, pružné tělo.

Z kalu smyslnosti, chtíčů divých jako čistá lilie tu čníš a jak ptáče v rozvalinách sivých o zeleni, o blankytu sníš.

Polo’s dítě, polo panna již! Dosud neseznali hoši, muži, že se poupě proklobává v růži, dosud žárem očí plamenných

neroztál tvé nevinnosti sníh. Zítra snad – než vari pomyšlení! Usmívá se sněžná Lilita, oko její černé v libém snění

pod heboučkou řasou prokmitá. Tamo Samson – na paveze sedě, z pod obočí svislých mračně hledě – obrovitým tělem trčí z davu.

O koleno jeho opřev hlavu hošík bledý svislou kučerou vzírá k němu s dětskou důvěrou. Vedle Jubal – věčný smíšek ten –

spoléhaje ověnčenou skrání na klín dívky, jež se k němu sklání, širokým jej stíníc lupenem, štíhloboká, plná jarní vnady –

okazuje bílých zubů řady. Peřestý ten obraz doplňují starci šeří, jejichž suchá těla přímo strmí dosud, jejichž čela

rozoraná sněhy ovlňují stíníce ty tváře zvětralé, oči přísné, vilné, zchytralé. Pod balvany háje na mýtině

z kůpy větví oheň praskavý rudě šlehá, kouř se valí sině; nad ním tři se chvějí postavy. Uprostřed tu Mojžíš, vůdce davu,

vznáší sluncem ozářenou hlavu, s nížto k šíji, po ramenou plných, s vousem hustým po kožený pas ve vlnkách se zlatých, nesčíslných

čeří krásný přebohatý vlas. Smyslnosti přepych, velké snahy, nadšení i něhu, temný vzdor vyrážejí lící směrné tahy,

temný, vlahý, pronikavý zor, kyprý ret, vypouklé čela žíly – obraz mužné lepoty a síly! Na pravo a v levo dívka luzná, –

večera i jitra vnada různá! Jedné světlá kadeř ostýlá líce rozmarné a jasné cele, z nichž dvé očí tmavomodrých směle

do světa své blesky vysílá, řadou perel ústek svěží vlna v rozmařilém blýská úsměvu, hrdě týčí postava se plná

v bujných ňáder jemném záchvěvu. Štíhlejší je dívka po levici, báječná jak luny princezna, zasnoubená noci králevici –

snivě bledá, temně líbezná. Černý mrak jí spánky obestírá, líce vábný obletuje sen, onde v důlku šeřivém se sbírá,

v růži rtů je tuto zapředen, v řase stinné zamyká se tejně a zas vyletá co hvězdy kmit. Krásou různé jsou, než vábné stejně

Ada rusá, černá Sulamit! U nohou jich bez ladu a skladu strmí kupa věcí dobytých z chrámů hořících a ssutých hradů,

s mužů padlých, děvic ubitých. Přílby křídlaté tu, panské hávy, pergamény s vybledlými právy, štíty pestré, meče, třemeny,

náušnice, skřínky, prsteny, kalichy tu dřevěné i zlaté, obrovské i mísy, poháry, obrazy a sochy, kříže svaté,

lampy, bible, kněžské taláry rozedrané, blátem ukálené, krví zbrocené a popálené. – „Hle, tu kniha, nad níž svými blesky

strašil židů zamračený bůh, hle, tu kniha, v jejíž vetché desky uvěznil se člověčenstva duch. V této knize srdce lidstva zpráhlé

stověkou se plísní pokrylo, a z ní bludů pásmo neobsáhlé nad světem se temně rozvilo. Sponka tato věkem zrezavělá

zamykala člověčenstvu ráj, za ní zima pověčná se tměla, venku věčný usmíval se máj. Tato bájka velká o Jehově

myriády duchů uspala, tak že v těla člověčího krově božství jiskra zhasla bezmála. Až tu člověk jeden – Ježíš jmenem –

na trůn dávný boha člověka opět zvýšil, na rtu zaníceném slova pravdy nesa pověká. Než on zbloudil, nedověřil sobě,

smrti stín mu duši zakalil, satan-člověk potupil jej v hrobě a naň kámen bludu přivalil. Však duch božský, skrytý ve člověku,

v nás se dočkal nové obrody ve své síle, neskonalém vděku, co král světa, vládce přírody. Není boha kdesi ve prostoře,

v nás je Bůh, my sami bozi jsme, v prsou našich celé božství moře vlnou šumnou, velebnou se dme. Bez nás v pustý hrob se vesmír hloubí,

mrákotou se šíří, slep i hluch, námi jedině se pojí, snoubí s mrtvolem tím velkým živý duch. Bez nás vesmír beztvárný a divý

příšerný co chaos prasvěta, naše vůle mohutnými kyvy křídel svých veň duši třepetá. Naším okem svět se v sobě shlíží,

naším srdcem cítí jedině, naší myslí v bezdna svá se hříží a se sloní ve své výšině. Věčni jsme! Zda plitka kovu zruší,

jedu krůpěj, padající strom srdce to, jež za svět celý buší, myšlénku-li božskou v mozku tom? Věčni jsme – a věčni v tomto těle,

země ta jen duchů živný peň, nad námi se siná pára stele, dole bezdná šklebí prohlubeň. Kromě nás ve světa výši, důle

nebytuje zlý ni dobrý duch, nevévodí zlá ni dobrá vůle – člověk, člověk sám je satan, bůh! V něm zdroj všeho – peklo, nebe

otvírá se v duši člověka, ve svých démonech se děsí sebe, před sebou se koří, pokleká. Však my víme, zde že božství schrána,

biblí jedinou že tato hruď. Tož ta kniha rukou lidskou psána rukou lidskou utracena buď!“ „V jiskrách umírají bludu slova,

dýmem prchá stvůra satanova. Není boha zde ni nad hvězdami – v nás je bůh a my jsme bozi sami!“ „Život náš – noc svatební

božská, nekonečná, v jejíž stínech rozkoše lampa hoří věčná. Studu jsme a věrnosti

cetkám výhost daly, pásy s boků strhaly, ňádra rozpoutaly. Volně jako meteór

světa hloubí, šíří láska naše plamenná v bujném letu víří. Boží jsme my nevěsty,

věčně mladé, krásné, v oku vášně jiskra nám nikdy neuhasne. Vnada naše svěžesti

nikdy nepozbude, na rtu sladký polibek věčně pláti bude. Naše lůžko svatební

květů pestrá tíseň, nad ní větve mrkavé, slavičí v nich píseň, tu a tamo prokmitá

blankyt převysoko, listí jemným soumrakem kolouší plá oko, motyl svatební nám šperk

do kadeří sází, les nám snubní komnatou, ženichem, kdo vchází... Život náš – noc svatební

božská, nekonečná, v jejíž stínech rozkoše lampa hoří věčná!“ „Bez lásky co svět? – Oj, bledý trup,

nad nímž nebe vznáší se co sup přeohromný, věčně hladový, nad nímž vane zápach hrobový. Láska jen tu spoustu mrákotnou

prochvacuje silou životnou, onať k zemi touhou planoucí slastí pláče hvězdy kanoucí. Bez lásky – co život člověka?

Mrtvou pouští cesta daleká. Taký život – nudu jedinou – směnila bych hrobu tišinou. Věčnost bez lásky – to věčný skon,

nebe bez lásky – to nudy trón, božství bez lásky – to smutná báj, láska jen mé božství, věčný ráj. Šíroširý svět mi lásky chrám,

lásky víru krásnou vyznávám, věčně tisknu k zaníceným rtům sladké lásky evangelium!“ „Nevěsty jsme boží, věčně ladné,

mládí květ nám v líci neuvadne, k nechladnoucím přivíjíme rtům sladké lásky evangelium.“ „Hle! tu člověk drzý, loupeživý

v lidské krvi omočiv svůj spár zákon vepsal pochmurný a divý na osličí kůže bídný cár. Sobě vavřínů a révy sklizeň,

trní bratrům ve vlas zavíjel, neuhasiv bitvou krve žízeň, práva mečem lidi zabíjel. Vejdi do plamenů, pekla bullo!

s tebou vše, co zákonem kdy slulo! Nad knihami řádů, pergamény, nad pečetí, znaků titěrou z lidské hrudi zákon bezezměnný

neúmornou září literou. Pronikajíť věčné jeho blesky řízy soudcovské i práva desky, jimiž bláhovec jej zastínil.

Běda tomu, kdo se provinil proti svatým jeho přikázáním! Z každé šlépěje za jeho mez vylíhly se hlízy s moru váním,

chorob hejno, lítý smrti běs. Než, kdo věrnou pravicí jej svírá, věčně blažen, nikdy neumírá! Jak to roucho, jež mi bedra tíží,

odvrhuju lichý mrav a stud; nad zlomenou řádu, práva mříží rozepni svá křídla božský pud. Co ten velí, právo jest a svato,

jím se v Eden proměňuje svět, člověčenství dechem jeho vzňato v tisícerý rozvíjí se květ. Bludu dílo zasvětíme zkáze:

víru lichou, mravy, zákony, majetek – ty mrzké lupu hráze – okov rabů, stavů přepony. Přes oltáře, trůny zapálené,

vymýtěný modloslužby háj, společnosti sloupy povalené – vrátíme se v dávný lidstva ráj. Jako fénix nad popelem věků

vzplane člověk ve prvotním vděku! Nebude ni rabů ani pánů, bohatých ni chudých údělů, nebude ni vlastních, cizích lánů,

nebude ni chotí, manželů. Bratří, sestry! rozzvučí se kolem lásky hymnem blahým, pověčným, svět nás všechněch velkým bude stolem

i též ložem bude společným!“ „Bratří, sestry! ozývej se kolem přeradostným hymnem, pověčným, celý svět nám společným buď stolem,

milosti buď ložem společným!“ „Ale bludný svět – ten černý voj – na hrudi své modly, skřítky nesa pod křídloma povzteklého běsa

proti nám se sbírá v divý boj. Brzy uslyšíte branný hluk, koňů ržání, vozů, bubnů zvuk. Papeženci, husité se spojí

k zoufalému proti pravdě boji. Jako v patách skály úporných smečka vln se vzteká potvorných, takto kolem hradu světla, dobra

zaburácí vášeň bludu obra. Však my smrť, jež v málomocném vzteku jatá u našich se choulí nohou, rozpoutáme; v divém hrůzy jeku

srp obrovský bleskne pod oblohou k žatvě bohaté; mrak supů, kání rozestře se nad krvavou plání. Slepi, bratři! budeme i hluši:

něžný zrak ni šíje bělostná, dětský úsměv, prosba žalostná milosrdím neuchvátí duši. Bijme! hubme! – celé bludu plémě

vyhlazeno budiž s vrchu země!“ Slova tato duši bojechtivou vnesla v kůpu Adamitů snivou: s balvanů se mocné postavy

do večerní týčí záplavy, prsa dmou se, oči divě koulí, zvučí luky, plné chřestí touly, meče, kýje míhají se vzduchem

a hlas jeden proniká tím ruchem: „Očisti se krví země celá, vyvraťme, co stojí, od kořene, nad chrámy a trůny rozbořené

světla korouhev se vypni skvělá!“ Ale Mojžíš – rukou vážně kyna – slovem poklidným tu bouři tiší: „Zítra hubme Satanova syna,

pro dnes rozkoše se chopme číší! Na kobercích květů, v libém šeru objímejme vábnou boží dceru; blaha zdroj, co ze rtů sladkých prýští,

rokytím se stinné řasy blýští, v ňáder lahodném se vlní vděku – pijme dnes i zítra – věčně věků!“