ADAMITÉ. (Zpěv pátý.)

V nízké skále šírou jeskyni vytesali starci dětinní, v modlitbách a zbožném rozjímání trávili tam zimu života,

teď tam v chomáč Adamity shání deště příval, větrů běsnota. Tam i papeženku vězní jatou na nohou i rukou tuze spjatou:

Mojžíšovo zítra objetí v kochanku jí bohů zasvětí. Procitnuvši tamo z těžké mdloby dívka kyprém ležíc na mechu

v nedávné se pohřížila doby v usedavém pláči, povzdechu, až jí spánek trudný, nepokojný, víčkem zahradil tok slzí hojný.

Ve štěrbině skalní hořící smolná louč ji ozařuje celou: něžné tílko, vlnu rozechvělou ze zlaté se hrudi nořící,

chorou červeň v malém obličeji, ústka, jimiž děsný škubá sen, v bílém čele krůpěj za krůpějí, řasy krov, jenž slzou ověšen.

Náhle v jeskyně se východu Adam zjevil. Přikradl se k spící, klekl k ní a zraky pálající v nebeskou tu ztápěl lahodu.

Nad ní schýlen dlouho, dlouho tak v líc jí skláněl vytržený zrak, až se z ňáder, ze hluboka duše vzdech mu vyrval, ticho vůkol ruše.

A jak ohlas ze rtů dívčiných povzdech vynořil se; řasy clona pozdvihla se; ve snů mlze tona vzešel blankyt očí nevinných.

Chvíli děva se sny ve zápase k jinochu své zraky vzpínala a pak s bázní zastřela je zase odvrátivši líčka zsínalá.

Nelekej se, holubinko čistá, nejsem jestřáb, jenž ti zhoubu chystá! Hleď mi v oko, duše vroucí zvěst – tam ti spásy kyne ratolest!

A kdo jsi? Co vede sem tvou nohu? Nepatříš-li k chase neznabohů? Jsi-li Římu věren – Táboru? Se všemi jsem, drahá! ve sporu.

V duši týrán pochybnosti hnětem otázka co živá bloudím světem. Jako Kain, jenž nemá pohovy, člověčenství vleku okovy.

Hledím k nebi – pro mne hvězdy nemá, k zemi skláním ucho – země něma; netážu se kněh, ni lidí víc – a přec děsí mne to strašné nic!

Oj, co díš? Tvá slova srdce děsí! Ty že nevěříš, tam nad nebesy že bůh dobrý, všeho bytí zdroj, stvořil země kruh i hvězdný roj?

Jeho věčný dech že rovně živí ducha lidského i kvítko nivy? z jeho ňáder lásky paprsky pronikají světa okrsky?

že k nám v lásce nesmírné se sklání, mluvil k nám, svá vepsal přikázání v desky kamenné i v srdcí skrýš? všemu tomu že ty nevěříš,

prorockému šumu z hloubi časů, sborům andělských i lidských hlasů! Že bůh věčný v Kristu Ježíši vešel v Marii, kvítko nejtišší,

hlavu skloniv na golgotském kříži sňal s nás hříchu dědičného tíži? že náš úkol zemský životný s hříchem zápas stálý, klopotný,

odevšad že Satan okem blýská – však i stráž nám křídlatá vždy blízká? Za hrobem že přichystána jest cnostem odměna a hříchu trest,

že tam ve velikém slunci lásky slzy vyschnou, uhladí se vrásky, dobrým lidem v rájském kořání přeradostné kyne shledání?

Věřím již, co zahlédl jsem tebe! Ve tvém oku zasvitlo mi nebe, prolétla’s jak anděl ducha noc, zjevila mi dobra, cnosti moc.

Volal jsem: vše liché jest a klamné, tu jsi zašeptala: pohleď na mne! Povznesla’s mne nade vášní změť, ó, můj anděli, dál se mnou leť!

Slyš teď záměr můj! – prv s ruky krásné, s nohy sejímám ti vazby tíž; volna’s teď! až oheň v háji zhasne, opustíme pospolu tu skrýš.

Pod záštitou rozložitých dubů unesu tě výspy po obrubu a člun mihna ptákem po vodě, navrátí tě žití, svobodě!

Žití? svoboda? co platny bídné sirotě, jíž ze tmy kolkolem nezáří ni jedno oko vlídné z líce známé lásky plápolem.

Matička má dávno v zemi dřímá, teď i otce smrti náruč jímá, zahynuly družky mladých let i ta chůva bělovlasá, milá,

jež mi první v ústa položila tiché slůvko, první v ruku květ – – všichni, všichni spočívají v hrobě! Nepřál osud, dušičku bych měla,

s níž bych o svých mrtvých rozprávěla, zpomínala, pozasteskla sobě. Ba ni hrad ten, s jehož pyšné výše poprvé jsem shlédla boží svět,

z jehož každé skuliny a skrýše upomínky blahé pučí květ, nepotrval – klesl v ssutiny, netopýr mu obletuje hlavu

a had syčí z oken dutiny. V cizích lidí nesoucitném davu kam se poděju? Klín vlasti šírý pln je nepřátel mé krve, víry,

a svět vrahů mého národa – Což mi platny žití, svoboda? Viz ten pádný meč – on prostý hany, ač se boji přemnohými chlubí

a běs války cení v něm své zuby, dokud mým je, krev mi v žilách hraje, hlavy tvé se netkne záhuba, jím chci hájit brány svého ráje

plamenným jak mečem cheruba. Však tě v lůně vzdáleného boru ukryju před tísní lidských zorů! Vše, co v klíně svém a tajných skrýších

nashromáždil stařičký si les, vše, co zvěšel jedlích po nejvyšších, vše, co ukryl v divých květů směs, balvanů co tíží přiklopil,

i co na dno vod svých potopil, nad nimiž se větví soumrak šeřil, dubům kotlavým co tajně svěřil: listí kropenaté, vlahou prsť,

srny měkkou, lesknoucí se srsť, kukačky a doušku, anemonky, svlačců lehce rozvěšené zvonky, peří lesklé – steré zásoby

z přebohaté lesa ozdoby, vše tam k těše, pohodlí ti snesu – že tam zazáříš co kněžka lesů... Kořisť lovu, svěží lesa plody

denně v skromné přinesu ti hody. Jedinou mi bude odměnou vědomí, že těchže větví clonou noc k nám zírá hvězdou blahosklonnou

a den mrká září ruměnou, jedno slovíčko tvých sladkých úst, lehký krok tvůj, roucha tvého šust, pohled na tvé tílko něžné, malé,

z něhož dýše kouzlo neskonalé, nad nímž bdí má péče ochranná! V moci tvé jsem – děva bezbranná! Vyšel Adam. Z hloubi jeskyně

mladá kněžka vysílá své hledy do háje, jenž smutně naposledy v ozlacených větví pokyně slunce pozdravuje mroucí.

Stínové se kmenů příšerní stelou po mechu; již u blednoucí zeleň klesá soumrak večerní. Také v dívky něžném obličeji

stínů, světel obráží se boj, s muším tancem nad hlavinkou její myšlének se divných točí roj, jakýs nový, sladkobolný cit

dme jí ňádra, na rtu kolébá se, slzy smutku zavěšuje v řase, v oku zžíhá blaženosti svit. Náhle vykřikla. Neb v otvoru

jeskyně, jak ze země by vstala, postava se ženská vypínala s dýkou v ruce, v divném úboru: mroucí den jí svitem obrubuje

černou kadeř svislou dokola, s níž se rudých květů zasnubuje věnec kusý, sprchlý odpola. Ostatek je v šero zahalen –

z šera divně probleskují jen na širokém páse perly drobné, pod obočím svislým oči zlobné. Chvíli zjev ten v otvoru se týčí,

k dívce zděšené pak zlobně syčí: Utiš se, můj zlatý obrázku, zodpovím tvých líček otázku. Kdo že jsem? Co chci? Nu, věz to cele:

Jsemtě Sulamit, jsem noci dceř, noc mám v duši, hanby skvrnu v čele, černější ach, skvrnu nad kadeř! Jsemtě nevěstka, jež mladá leta

prohýřivši v hanby objetí ze rtů hříchem otrávených metá v lidi, svět i sebe prokletí. Křivíš ústa hnusem, ošklivostí:

nuže věz: té hanby není dosti! V těchto ňádrech, vilnosti tom stanu, v této duši rmutem kanoucí, jako jiskra dřímal na kahanu

jeden cit – teď sluncem planoucí: láska k Adamovi! A čím více vlastní bytost jsem si hnusila, tím ty žáry výše šlehajíce

vzrůstaly – ó, co jsem zkusila! Tušíš-li, co žárlivosti muka? Ach, ty nevíš – nikdy nezkusíš, neb tě za chvíli má sešle ruka

v pověčného míru, chladu říš. Ó, což muka, jež ten břitký kov chová v sobě, proti bolů roji, jaké rozrývaly duši moji

při každém z těch láskyplných slov, jimiž nedávno tvé plnil sluchy. Ty’s jen, ty’s mi v duši zbouřila pekelné ty žárlivosti duchy!

Poklidně jsem druhdy mhouřila oko smavé, kdy se Adam shýbal k jiným tvářím, jiných ústa líbal: Vždyť jsem věděla, že z těchto květů

nižádný mu křídlo neschvátí, že můj motýl v toužebném se letu na hruď toužebnou mi navrátí, a byť tužší rozpředl se boj –

v ruce cítila jsem rovnou zbroj! Tu se vynořil tvůj obraz bílý, cnosti svatovínkem zlacený – dlaň má klesla bez odvahy, síly,

boj můj navždy, navždy ztracený! Vždyť já sama jako před světicí poklekla bych ve prach před tebou, před andělským úsměvem těch lící

s nevinnosti tichou velebou. Stojím před tvou krásou svrchovanou, před ráje co ztraceného branou: vidí tam mé oko zmámené

zeleň stinnou, květy plamenné, jejichž zlatokřídlí motýlové bývali též mého dětství snové; opájí mne šum těch blaha řek,

v nichž i můj kdys obrážel se vděk. Ale darmo rozestírám ruce: neboť mečů cherubínských plam zahání mne nazpět k hanby muce –

nikdy, nikdy nevrátím se tam! Avšak slyš! mně pekelnou by trýzní byla myšlenka, že v ráji tom k blaha zdroji – co já hynu žízní –

Adam sedá pod nejkrasší strom, že tě celuje, svou chotí zove, tebe jeho obletují snové, že v těch oček azurovém svitu

navždy, navždy pohřbil Sulamitu, že se mu ni ve snu nezamihne její smutná, zavržená tvář... nikoli – ten los mne nezastihne –

vzhůru, dýko! zmař mu nebe, zmař! Zableskla se dýka – Jitka klesla. Sulamit se řítí z jeskyně. Mezi kmeny čirá noc se snesla

a háj dřímá v hlubé tišině.