Hle, ztratil illuse. Tož popři jemu slechu.
Povědět hodlá ti příběhy tajemné.
– „Já klopýt’ o balvan, trn v nohu vbodl v spěchu.
Mne touha zradila a lidé kolem mne.
Ztratil jsem illusi. Bublina z mydlin splaskla,
překrásná bublina, za kterou šel jsi slep.
Já barevná jsem zadíval se na skla.
Já, žel, se dotkl jich. Krev prýští; zranil střep.
Co bylo veliké, jak scvrklo se to rázem!
Co bylo růžové, jak přešlo náhle v šeď.
Kdo orlem zdával se, ten náhle stal se plazem,
kdo včera ptal se sám, dnes nedal odpověď.
A bylo slibu tu, který by nebyl selhal?
A byla půda tu, na které možno stát?
Illuse ztraceny. Je nutno, by se belhal,
kdo nedočkavě letěl jedenkrát.
A nepolámat zbytečně svých údů
toť v pouti žití štěstí bezmezné.
Jen třeba bdělým být a najít pevnou půdu.“
– Kdo ztratil illusi, rozvahu nalezne.