Tabule řinčely, jak přišel. Hudba ta
disharmonicky, vyčítavě zněla:
Smích. Bída. Zoufalost. Směs zlá a proklatá.
Nějaká pekla, jež se otevřela.
Zlý vítr nesl nás. Je marno opřít se
o sloupy, zábradlí. Nás jako pírko nese.
List krouží na zemi a pusté ulice.
List krouží jako my. Strom jako my se třese.
Odnášel srdce klid a zanes’ život lidský
zlý vítr podzimu, chladný, ironický,
až přišel na konec, zákeřně, zločinně...
O palác skleněný, jenž trochu štěstí kryl,
zlý vítr opřel se a on ho rozdrtil.
Palác je ve střepech. Já hynu v ruině.