Na zašeřelém, teskném náměstí
nehybný, cizí v kamenném svém klidu...
Je tajemný jak samo neštěstí.
Jak requiem cos tiše šelestí.
Toť Svatý Skrčený, jenž mluví k lidu.
Kol zástup klečí. Jeho věřící
lapají slova, která jasně nezní.
A tuší, než moh’ Svatý doříci
nějaký rhytmus, mdlý a kající.
Jeť žalářník to, který duše vězní.
A Svatý mluví slova zlekaná
o katastrofách a o hněvu božím.
Noc před námi je teskná, bez rána.
Zde pomůže jen duše oddaná,
neb cesta vede skalami a hložím.
V Essenu děla robí továrny,
sem, lide, přijď a všichni hlavy svěste!
Ó, nechť se synek modlí nezdárný.
Je říše jakýs Babel beztvárný.
Tož na dnů bídu hymnou odpovězte!
A bože, chraň! Již bouře začíná.
Hůř nebylo, kdy příval hrozil Turků.
Veliké slunce v dáli shasíná
a „sloužím“ devisa je jediná,
jež datována z doby Lucemburků –
A ti, kdo slyší, v šeru náměstí
už slyší křídla blížící se noci.
Zrak jeho jitro nikdy nevěstí.
Je přísný jako samo neštěstí
ten Svatý Skrčený, ten posel malomoci –