Než zbabělci svou bídu maskovali
přílivem hladkých, pěkně znících slov,
filosofovat zdárně počínali,
odívat květy pěknými svůj rov –
Tisíci hesly kryli svoji bídu
a věty jsou, jež k spánku konejší.
Tisíci hesly lichotili lidu.
Oh! Zbabělci! Byl jimi bídnější!
Suggesce jejich hanbu cítit brání.
A pro posměch stud byl jim staletý.
Had u jich prsou syčí bez ustání:
Kdo snížil lid svůj, budiž prokletý!