V posledním pekle, kořist utrpení,
jež také třtinu časem zocelí,
dnem oslepeni, nocí pokořeni:
tak do věčnosti trpí zbabělí.
Uhybá ještě nejisté jich oko,
rty váhavě se chvějí bázlivé.
– – A dál tu trpí; ač jsou přehluboko,
šum pohrom všech tu slyší nejdříve.
A pak to sviští jako rána biče,
Žeň tragickou svou mdlobou zaseli.
Had u jich prsou vždy se zvedá syče,
by uštkl svým „Zbabělí! Zbabělí!“
A oni v studu svoji hlavu sklání.
Jsou v posměch peklu, které trpěli.
Had u jich prsou syčí bez ustání:
Zbabělí! Třikrát zbabělí!