Neb je teď podzim chvíle šťastné,
kdy nebe modré a vše jarem vlažné,
že maně hledím na obzory jasné,
zda neuvidím letět ptáky tažné.
Neb je to podzim, jehož dotek hebký
jako by sáhl na všecky i na vše.
Zvonivý jásot padl do kolébky,
a chodci přešli, úsměv děcku davše.
A vím, proč jsou tak usměvavá ústa,
a slyším, co si pošeptala skrytě:
Ať přijde chlad, ať vůkol mlha vzrůstá!
Co na svém jaře uzří toto dítě?