V úvalu teskném, v temném tom lese...
(Rejdiště příšer to staré už znáš!)
Nad stanem tichým listí se třese.
Tam zapomenutá stojí ta stráž.
Do dálky hledí s skloněnou hlavou...
A: „kdo to?!“ Táže se vždy znovu zas.
Všechno je ticho. Píseň svou hravou
zpívá si lenivý, lhostejný čas.
Zmizely v dálce příbuzné voje.
Mrtví jsou... Padli... Ty klidu si važ!
V pralese tichém, vzdáleném boje,
teď zapomenutá civí tam stráž.
Všechno ji raní, všechno ji tísní
a bratři její – ti pohřbeni kdes.
Zahořklou, bolnou, chechtavou písní
do taktu zpívá mdlé stráži té les.