Za námi domy venku ční,
kde mladí hoši hlavu k nebi vzpiali,
melancholičtí ponocní,
již ospale hodiny pískávali.
Zdlouhavé tóny harmonik.
Netopýr, jenž se světla bojí.
Do noci vzlyk, do kosmu vzlyk:
kam soustřediti touhu svoji?
Hodiny jdou, hodiny jdou,
lichotnou jakous mluví řečí.
Hoch zvedá – bože – hlavu svou.
I měsíc zdá se dneska bledší.