Těch planých stromů prosté koruny
nad slunce září naivně tak žasly.
A lítostivě na se hledíce
vzájemným studem třásly se a třásly.
Nad listím prostým, které nezáří,
nad větvemi, jež rostou bez nádhery.
Nad tím, že poutník kráčí chladně dál
a nejnižší že může do nich kopnout.
A stulily své hlavy k sobě blíž.
To mohlo hnout, jak s resignací patří.
Tak byly smutny, jako básníci,
jichž píseň teskná nezní v duši bratří...