Co jsem vzal, to zase navrátím,
po čem toužíš, dostane se všeho.
V špižírně že jed je schován, vím.
Napiju se vína míchaného.
Život zlem mi, smrt mi není zlem.
Byl jsem pyšný, slůvkem pýcha, sláva.
Příliš smutno býti vítězem;
vracím tobě úsměv, mládí, práva.
Vracím bez výčitky, bez hoře.
Chléb, jejž jed jsem, zkažen je a ztuchlý.
Smuteční jsou šaty v komoře.
Jak se sluší, za mrtvého truchli!
Odpouštím ti dobrým pohledem,
jestli mé ti odpuštění stačí.
Nehořekuj příliš nad jedem.
Marino, víš, aspoň je to kratší!
Opakuji slůvko: Marina.
Bez posměchu šeptám si tu notu.
Bez posměchu: vždyť jsi nevinná!
„Pamatuješ? U našeho plotu!“
Jiní mají jiné zločiny.
Na ně všecky září slunce s nebe.
Zločin můj je omyl jediný,
zločin můj je víra starce v sebe.
Na všecko se ještě zadívám.
Nepochopíš, bledá Marino má!
Nepochopíš, proč se usmívám!
Úsměv nebyl dlouho u nás doma.
Usměji se, pak se napiji.
Jedním douškem vyprázdním svou sklenku.
Nehořekuj: všechno pomíjí.
Na smrt hledím jako na milenku.
Není strašná, jako bývala,
není krutá, zákeřná a lstivá.
Žena tak se neusmívala,
jak se na mne mírně pousmívá.
Bujný vlas je pod plachetkou skryt,
v trávě louky kráčí nohou bosou.
Jiří Macků, nelze věčně žít.
Přece jen si vezme mne ta s kosou!