A stromy měly zlato na korunce, vzduch lichotnost měl horkou lásky slov – Dnes víc než jindy jat byl září slunce slovanský člověk, přítel Oblomov. –
Den slunečný, den bělavý, den žhavý nad zpráhlým krajem náhle vzplápolal. Do malátné a příliš měkké hlavy minulost celou zavolal. –
A viděl – jak tak dumy hlavou chodí – nějakou slavnost kdys o Boží hod. O závod hnaly ku předu se lodi za smíchu, žertu nad hladinou vod.
A viděl: v modrém, bezoblačném nebi – úlisnou něhu měl i tehdy vzduch – nad bídou lidstva lhostejně se šklebí šestnáctiletý jeho Bůh.
A viděl v dálce mizet modré šaty a balvan padat s výše na duši. Nepohne sebou: ruce jeho spiaty. Dopadne?! Dobrá! Útěk nesluší.
A viděl listy chorobné a žluté – tak připadal mu náhle zlým ten lesk! do ulic temných odevěký hřích mu prosák’ duši zimomřivý stesk.
A viděl: soumrak odvěký a starý se v Babylonu snáší ulicích. A k objetím svým svádí zase páry do ulic temných odevěký hřích.
Pohledy viděl zoufalé a lačné, zbloudilé, marně hledající cíl, na nebi slunce: pak zas nebe mračné. Však noc vždy zas... Nad tím se zamyslil.
A soucit hluboký s vším živoucím jej pojal, jenž časné vrásky ryje na čela. Jej smutný osud milionů dojal a vlastní bolest v něm se ztrácela.
Cookies on Poetry Cove