XXVIII.

Doma jsi. A žena nepláče. Pokorná jde, mlčky pracující. Ty však doma myslíš jináče, nežli moh’ jsi myslit na vinici!

Ten, kdo doufal, už jen vzpomíná, stojí s tváří nazpět odvrácenou. Těžko bez ženy a bez vína. Ale tíže, brachu, s vínem je a ženou.

Hlava těžká, srdce jako cent. Lidé dráždí, samota je krutá. Už jen aby smrti regiment přijal tebe, Macků, za rekruta!

Ale nechce ani Zubatá, nedbá příliš o mé milování, Na kůži zmok’ včera pantáta, nepřevlék’ se. Nezakašle ani.

Lopotím se, dřu se; ne a ne! Odešla kams na protější stranu. Namohu se, tělo strhané. Všechno marno. Ráno zase vstanu.

Hledám, hledám, nic to neplatí. Oddechnout chci: někdo stále škrtí. Stesk mám po té přešlé závrati. Není dost sil k životu ni k smrti?

Všechno bylo jasné, každý čin, všechno pevné, co se mate dnes mi. Jas byl jasný, nepochybný stín, co se smí, jsem věděl, co se nesmí.

Jasna byla cesta, kudy jít. A já šel jsem, třeba časem blázně. I v mých bludech býval smysl skryt i v své vzpouře dbal jsem přece kázně.

Všechno bylo jasné; teprv teď v staré hlavě nastal strašný zmatek. Táži se: kdo dá mi odpověď? Žíti s dluhem? Opustit svůj statek?

Srdce Macků není z tvarohu, nechce se mi žalovat ni brečet, se ctí nes’ jsem svoji starobu, žádný soudce rejstřík vin mých nečet’.

Nikomu jsem nezaoral mez, výčitkami nebýval jsem vzbuzen. Soudce, Macků, ortel nevynes’, a přec vidím, chápu, že jsem souzen!

Neklid můj, ten není bez viny, beze hříchu nepřišla ta slota. Mívávaly moje šediny bezednou svou radost ze života,

usmíval se na mne každý klas, hladilo mne každé stéblo trávy, lahodu měl pro mne každý hlas, každý květ byl dobrý, usměvavý.

Teplo své měl pro mne každý tvor, lad a radost hřála z lidské tváře. Lad a radost vssával každý pór. Šťastno bylo srdce hospodáře.

Na mou touhu život nestačil, na mou lásku země byla malá. Pil jsem, miloval a pytlačil. Ale smrt se přece nedočkala.

Jak, že přišla tato proměna? Jak, že všechny radosti mé hynou? Je tu někde vina tajena, a mně strašno choditi tu s vinou!

Chladný vítr náhle zavanul a už padla sněhu prvá vločka. Chladný vítr v tváři tobě dul. Jiří Macků, Zubatá se dočká!

Sestárlého jelena tu štve polem, lesem jedna smečka hončí. Jiří Macků, konec slávy tvé! Jiří Macků, zdá se, hra že končí!