Jak starý galejník v románu romantika
(– jenž ve vazbě hořk’ devatenáct let! –)
zlý vyšel na slunce, a cítil, kterak vzniká
v něm zloba šílená, jež nenávidí svět:
měl úzkost ve zraku, a bázeň, která dráždí,
a štván byl ode všech, a laskal dumy zlé.
– Minulost bez lásky a přítomnost, jež vraždí,
ni jedno objetí, ni květy uvadlé?!
Z ponuré věznice vyšel jsem dnes
a s pósou Kainovou se dívám do nebes
a slyším hrdé, zamítavé hlasy –
A galejnická krev se vzbouřila:
Tu chtěl bych zabít, jež mne věznila,
a zpytavě a slídivě jdu v massy. –