XXVII.

Opouštím svou chmurnou věznici. Na Sirotčí zabočil jsem maně. Procházím se zvolna vinicí, procházím se po sluneční straně.

Krásný pohled je tu se svahu na to vše, co prostírá se dole. Kterak nemít radost, odvahu, patří-li nám dům, dvůr, louky, pole?

Hrdýma zřít mohu očima. Říkejte si cokoli a hrozte. Na vinicí réva hrozny má. Táži se jen: pro koho to roste?

Dobrá bude letos úroda. Země, ta mne aspoň neošidí. Co jí kážu, to mi všecko dá. Táži se jen: kdo žeň její sklidí?

Ovoce má dosti dole sad. Stačilo by těšiti se na díl. Vidím stromy kvésti, plody zrát. Táži se jen; pro koho jsem vsadil?

U potoka cítit vůni tráv. Vše tam bují, vše se zazelená. Jiří Macků, všemu byl jsi práv. Táži se jen; kdo pokosí sena?

Hospodáři, kdy lze odejít? V které době opustit svou hrudu? Bude míti jiný pro ni cit, bude jiný milovati půdu?

Strach mne jímá pro ni bezděčný, strach, jenž náhle smutným starce činí. Chladno je mi v den ten slunečný. Jak stráž věčná chtěl bych býti při ní!

Věky vidět její osudy, věky chránit blaho svého kraje. Žárlivě stát svojí u půdy, zřít, jak plod v ní roste, sílí, zraje.

Pozorně zřít, kterak na poli půda vlhne a zas suchem puká. – – Po pěšince kluk se batolí. Co as uzří kluci toho kluka?

Kdo si bude hrát v tvé zahrádce, kdo se bude brouzdat v trávě, květech? Jiří Macků, chtěl bys dočkat se: Jak to bude doma po sto letech?

Řetězu jsem článek jediný, ale moje modlitba je vroucná; Bože, aspoň pohled jediný, nelze-li už přejít do budoucna!