Žárné slunce, vyschla všechna tráva,
a marně v prostoře
tvé líné oko svěžest očekává.
Pole a úhor, místy také vsi,
chudičké, malé, ponížené vsi...
– Šla tam na hoře!
To spustlá, zdivočelá hlava!
(Žel, ty jí znáš!)
Ztracená, smutně vyzývavá.
– Jak, ty se ptáš?!
Brát není nutno vše tak tragicky...
než, viz jen úsměv její cynický:
bezpráví ruku políbila plaše
a poddala se neřesti.
Bídákům řekla pokorně: Jsem Vaše!
– Té bolesti! Té bolesti!
Polední žár. Je vyschlá tráva.
A marně v prostoře
tvé líné oko změnu očekává.
Z mládí to známá labská rovina,
nějaký vršek výš se vypíná...
Jde: byla to kdys asi krásná žena,
nyní vlas zcuchán, ňadra rozhalena.
Jakoby to tvá stará láska byla;
zdivočela, hlavu odklonila,
pohlédla – mžik – pak se uchýlila –
na marné cesty uchýlila.
– Šla tam na hoře!