XXVI.

Chce však více. Na tom nemá dost, bez odporu vše že očekávám. Málo je jí moje umdlenost, málo je jí, že se také vzdávám.

Ne, chce více. Slova neříká, žalují rty, ale nemluvíce. Věřitel tu místo dlužníka. Nevím, co chce; chápu však: chce více.

Těžce padá soumrak do síně. Bledostí tvou, Marino, též blednu. Je tak smutno v pozdní hodině, když se vzbudím ze sna, rozehlédnu.

Studí tolik domácí můj krb, severák jak okny by mi fičel. Jiří Macků, vinen jsi a trp. Nač bys bouřil, žaloval a křičel?

Nepotěší tebe dobrá žeň, nepotěší tebe moře klasů. Jiří Macků, pij a zapomeň. Tma a prázdno do věčného času!

Nepotěší tebe svěží vzduch, všechna radost chřadla ti a slábla. Myslíval jsi, že dal žíti bůh. Ale což, když žiješ z vůle ďábla?

Hledíval jsi pyšně na svůj dům. Teď bys hleděl klidně na sesutý. Jiří Macků, je to ďábla um. Bůh by nemoh’ býti tolik krutý.

Kdysi býval’s věčně nedočkav. Tvoje čilost jak by nyní tuhla. Bez radosti oddech slyšíš krav, lhostejná ti naplněná truhla.

Oheň v krvi mívával jsi dřív, touhu, která světy obejímá. Ale nyní ležíš zimomřiv. Pod prachovou peřinou ti zima.

Večer šel jsi spát neznaven, čilého tě uvítala zoře. Ale teď je těžká noc, zlý den. Měříš tiše největší své hoře.

Šel jsi žitím, dával jsi a bral, chyby své jsi platil svojí mukou. Měl jsi mnoho, mnoho promrhal. Stojíš nyní chud a s prázdnou rukou.

Snes’ bys bídu, snesl psotu též, nad příkořím doved’ bys se smáti. Nemoci brát, budiž; nesneseš jediné jen: nemoci nic dáti.

V zahradě to snese starý strom, bouře-li ho rve a vítr cuchá. Není zlé to, udeří-li hrom. Horší větev bez plodu a suchá.

Není zlé, když vlasy zbělely, není zlé, když čelo tvé se vraští. Ale v světě větší hoře-li, nežli nemít lásky, nemít záští?

Včera silák, dnes být bez síly, včera dávat, dnes jen bráti dary. A když byl jsi mládím opilý, procitnouti střízlivý a starý?

Vidět život bez roztoužení, neviděti ohně, květů barev. Neviděti lad a spojení, viděti jen zápas šedých larev.

Ale příliš často nevidí oči kmeta přízraky ty hnusné. Lehký bývá konec u lidí. Hlava klesá, usíná se, usne.

Mlha skryla všechno před námi: mlha měkce přikrývá nám všecko. Slabost přijde, slabost omámí. Zmizel muž a zbylo děcko.

I ten život snad se unese, díky mlze, která oči zmátla. Na lavičce stařec hřeje se, sní a klímá, nehovoří, žvatlá.

Ale jak, když zbyl tu ještě muž s očima, jež neochábly dosud? Ale jak, kdy přišlo stáří už a my dosud vyzývali osud?

Jak, když chceme bít se doposud přes leckterou zahojenou jizvu? A když osud, jenž je mstiv a krut, přijal naši lehkovážnou výzvu?

Jak, když nejsi ještě tolik sláb, abys osten nepocítil tajný, když se řítíš slepě do útrap sukovitý, hrdý, nepoddajný?

I tu může zachrániti chlad nade vším, co pošlapal jsi, zlomil. Nejsi, oběť na oltář jenž klad’, vinou zváti nelze ještě omyl.

Ale slůvkem není-li ti čest? Hrdost svou-li srdce ještě chová? Moh’ bys říci: všechno dobře jest. Žili jsme a chce se žíti znova.

Mohli bychom přehlížeti stín, na smutek se neohlížet, na sten. Co je pro mne smutek Marinin? Zvítězil jsem. Kliden jsem a šťasten.

Mohli bychom – ledakdo to zná! – z cizího si hoře nebe sklenout. Nebolí nás, co se nepozná. Mohli bychom posléz zapomenout.

Mohli bychom: já však nemám sil. Proto ne, že Jiří Macků sluji. Starý jsem, však ve cti vždy jsem žil. Starý jsem, však dobře pamatuji!

Jiný moh’ by vinu zapříti. Zasel jsem a nyní žeň svou klidím. Jiný moh’ by oči zavříti. Starý jsem, však dosud dobře vidím!

Vidím tu, jež slova neříká, oči zrudlé hledí žalujíce. Věřitel tu místo dlužníka. Nevím, co chce; chápu však: chce více!