A slunce ztratilo požáry své.
Bělavé bylo a bezmocné.
Komické, perversní slunce!
S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)
v listí už dávno hnijícím
hledal jsem ztracené stopy.
Nevanul vítr, nekvílel les,
nezněly rány, nezavyl pes,
jen šustot zněl mi listí.
S úsměvem na rtech (mdlým a zlým!)
říkal jsem stromům hnijícím:
„Intacta, intacta, virgo!“
Stromy se plížily do dálky
kázati výhodné morálky.
Byl to tak počestný pathos!
A byl jsem hořký, mstivý, zlý:
Světy, jež před věky zapadly,
chtěly zas pojednou vstáti,
a slyšel jsem tiché, neživé,
zalekané a tesklivé,
známé a důvěrné kroky...