XXV.

A tak hledí, když se navracím. A tak hledí, když zas z domu vyjdu. Bojí se mne, já to dobře vím. Ale mně se stýská po neklidu.

Přijímal jsem vražedný ten boj, který mířil proti šedé hlavě. – – Šelest, který budil nepokoj, očekávám nyní nedočkavě.

Ale dny jdou prázdné, stojí čas. Všechno přejde neplodně a planě. Není tma a není také jas. Je teď sama. Hledí odevzdaně.

Chodí v zalekané pokoře. Neklid z kouta do kouta ji žene. Chodí síní, chodí po dvoře. Ale mně je úzko z poražené.

Je mi úzko z očí sklopených, které bojí zahledět se stranou. Kde jsou oči krásné jako hřích, kde jsou oči, které září planou?

Je mi úzko z chudé umdlené, které všechno mrzutou je mukou. Je mi úzko z hlavy svěšené, je mi úzko ze svěšených rukou.

Dny jsou jasné, svět má tolik krás. Dny jsou mračné, zlé se bouře ženou. Spiati jsme tu. Komu hůře z nás? Vítěz je tu spoután s přemoženou.

Přejedu si hlavou přes čelo. Mnohdy ani uvěřit se nechce. Něco bylo, něco bolelo. A je možno vítězit tak lehce?

Možno mraky jen tak rozfouknout, které, starče, nad tvou hlavou visí? Stará lípo, jak byl lehký soud. Jaké snadné rozřešení: Jdi si.

Odešel. A slova necekl. Odešel a nezaváhal chvíli. Mně však úzko, když jsem dořekl. Odešel a co si počnou zbylí?

Přijímal jsem vražedný ten boj. Nade vše mi zápas býval dražší. Teď však volám prchlý nepokoj, vítězství mne příliš snadné straší.

Šel bych k loži, kde spí Marina, šel bych k loži hříchu, muk a záhad. Optal bych se: Přišla hodina; což je nutno stále ještě váhat?

V špižírně jed, tož ho vezmi sem. K soudu nejdu, nebudu se vzpírat. Život zlem mi, smrt mi není zlem. Marino, víš, kolikrát lze zmírat?

Jed je ukryt, vím to dlouho už. Jed je blízko, stačí vstát a jíti. Přirozeno, mře-li starý muž. Nebál jsem se žít, nebojím mříti.

Je to prosté; sklenku nalej mi, jedním douškem dopiju ji na dno. Bílými mne lokty obejmi. V náručí tvé umře se mi snadno.

Ale ještě slyšet chci tvůj smích, vidět chci, jak oči vzplanou náhle. – – Čelo mnu si, sedím mdlý a tich. Srdce moje, to je k smrti zpráhlé.

Život zlem mi, smrt mi není zlem, Byl jsem pyšný, slůvkem pýcha, sláva. Nebráním se déle, přijď a vem. Přemožená, vítěz se ti vzdává.

Spiati jsme tu oba pouty, vím. V žaláři jsme uvězněni doma. Osvoboď se; já tě propouštím. Co chceš ještě více, Marino má?