XXIX.

Každé pole obejdu a mez. Pohladím strom po vrásčité kůře. S každým koutem rozloučím se dnes, bylo dobře, ať vám není hůře!

Na boru měl svoje hnízdo kos, poslouchal jsem často jeho pění. Milý kose, písní svojí pros: bylo dobře, ať tu hůře není!

Vlašťovička sídlí pod krovem, pod kvočny se křídlo choulí kuře. Domov ať je vždycky domovem. Bylo dobře, ať tu není hůře!

Zařehtají koně v maštali, nedočkavě kopytem svým dupou. Vyjedeme, braši, do dáli. Vyjedeme, braši, s kostí kupou!

Mírným okem kráva pohledne, hospodáře zaslechnuvši bučí. Pohladím vás všechny do jedné. Odeženu mouchu, jež tu bzučí.

Naplněna naše stodola. Dobře, že jsem přece dožil do žní. Pohledu kdo tomu odolá? Vděční, země, hledíme a zbožní.

Ocasem tak nevrť, Sultáne. Odcházím-li, neodcházím s vzdechem. Hlídej, pse, co doma zůstane! Podívat se půjdu za Ořechem.

V kůlně naší v pořádku-li vůz? Čeledín-li starost má a péči? Jiří Macků, všechno zkoumej, zkus, na pohřbu by nedělali řečí!

Lípo, kterou poznamenal blesk, chápal jsem, co chtěla jsi mi říci? Klamala-lis, nemám na tě stesk. Ale chci se stavět na vinici.

Krásný pohled je tam se svahu, na to vše, co prostírá se dole. Kterak nemít radost, odvahu, patří-li nám dvůr, louky, pole?

Věřím, že jsi viděti mi dal, oč jsem prosil tebe, Hospodine. Jak povodně voda padne žal, život, který žil tu, nezahyne!

Radost přejde, hoře uplyne, přebrodí se mnoho těžkých brodů. Jestli jméno Macků zahyne, nezahynou děti mého rodu!

Kdo jak včela nosíval med v úl, nemůže v své práci náhle ustat. Práce své jsem pořídil jen půl. Dokoná se dílo, bude vzrůstat!

Nezůstane na tom úhona, kdo moh’ žít a umřít po junácku. Ten, kdo dílo moje dokoná, vzpomene si na Jiřího Macků.

Ve snu můj se k němu vrátí sen. Ve snu uzří nepoznané tváře. Lehal sobě, prací vysílen. Stín ho bude hlídat hospodáře.

Po mezi jde, soumrak dokola. Sníti bude o úrodě pěkné. Křepelka to náhle zavolá: Hospodář mu dobrou radu řekne.

Sluneční svit prvý padne sem. Náhle bude komůrka mu těsná. Vstává jako náhlým otřesem. Hospodář ho ráno budí ze sna.

Do budoucna jsem se zahleděl, mohu, Pane, přijat smrti jařmo. Jediný to pohled pověděl: Jiří Macků nemoh’ žíti darmo.