XXIV.

Oh! rudý mák! To vášnivě za letních žárů v oči bije. Tak uspávavě, mámivě. A je to hříšná komedie.

– Nad zlými dny jdu kletbu říc’, kdy moje ústa byla němá, kdy poutníkům jsem nešel vstříc. A to je smutné anathema.

Cos hořkým smutkem chvělo se a bleskem kmitlo se v mém zraku. Mně stesklo se, mně stesklo se po požáru těch rudých máků!

Duše jak rozžhavený kov – Nemysli na to, co pak bude! A slunce žhne a nemám slov. Jen vím: Ty máky, máky rudé!

Oh! Rudý mák! To nejtěžší. A neustává slunce záře. Říká se, prý to netěší úrody dbalé hospodáře. –

Však jaká rozkoš zřít vše plát, rozechvěn svatou písní léta. Směs barev vidět pyšně hrát a cítiti: zde život vzkvétá

na pláních, kde dřív žádný květ a všechno bylo smutně holé. Své vášně míchat žár i led. – Jsou nekonečná tato pole! –

A pole jen... a nevidíš nikoho jít, jen něco mraků. Je možno, zas se opojíš tou písní červeného máku!

Táhnou se pole. Zpívá pták. A slunce žhne a smysly ssají. A mezi tím, co vábí mák, nějací lidé umírají. –

A pole jdou... a pole jdou. Jsou tvoje smysly roztouženy. – Ty nejsi spoután myšlenkou. A rád máš barvy, hlasy, ženy. –

Ne, už ne rád. Mně zhořklo to. A není možno žíti znova. Proč přepadáš mne, tesknoto? Je to jen noc ta únorová?!

Mne bolí na to vzpomínat a vidět mne to zase bolí: zřít rudé máky pyšně plát do širých, volných, zdravých polí.

Jsem smysly svými zklamán tak, svou myšlenkou i svými city. A všímám si: ten rudý mák má značnou dosi vulgarity.

Ne, už ne rád. Jsem rozjitřen a všechno otřese mnou strašně, prostor a hlasy, krása žen a moje pobloudilé vášně. –

Jen kletbu zlým dnům říci jdu, že úrodu mi malou daly. A hospodářům říci jdu, by zrádné máky vytrhali!