XXIV.

Jak mít radost? Co má srdce hřát? Kolem mne je smutek jen a psota. Včera směr byl jasný, pevný řád, dnes je zmatek, zmatek, nejistota.

Jak mít radost? Z podvečerních můr nejtemnější do hlavy mi vlezla. Spát se nechce. Hledím na svůj dvůr. Je tak těžko, těšiti se ze zla!

Viděl jsem jen křivdu, jenom lup, myslil jsem o jedovatém hadu. Ale pohled Marinin je tup. Nevidím už zrádkyni ni zradu.

Opakuji svoje žaloby, probírám zas každý důkaz, důvod. Ale je to vinou staroby? Přes chabý se nedostanu úvod.

Slova jdou a slova obviní, obrazy jsou, které krev mi zpění. Ale kdos teď chodí po síni jako tělo, v kterém duše není.

Jako někdo, kdo svůj nese kříž, jako někdo neživý a živý. Slova váznou, jakmile ji zříš. Ústa mlknou; oči tupě civí.

Úsměv její dávno odumřel, krčí se jak lidé málo šťastní. Tam, kde včera cizí hřích jsem zřel, vidím dneska těžkou vinu vlastní.

A jak vleče se tu nesměle, sám tu hledím nesměle a plaše. Srdce moje, srdce z ocele – odříkali jsme se Satanáše?

Těžká bolest oči zkalila, svěží oči její s modří chrpy. Nevidím už: lhala, zradila. Chápu pouze jediné: že trpí.

Jiří Macků, měl jsi pýchu svou. Ani dnes svou hlavu neskloň skromně, Pravdu rci si, třeba pravdu zlou. – Ano: trpí. Ano, trpí pro mě.

Nechci hráti děcko nevinné, jež se diví, když se řízne, raní. Žaloval jsem kdysi na jiné, nyní přišlo horší žalování.

Přesadil jsem svěží květinu do půdy, kde bezútěšně vadne. Přesadil jsem v chlad a do stínu. Možno najít obrany dost pádné?

Pro mne uhas’ zářivý ten zrak, já jsem stvořil bídu Marininu. Nebyl jsem než hustý, černý mrak, který padl náhle na krajinu.

Pro mne zní tak mrtvě její hlas, jenž svým kouzlem všechny touhy budil. Nebyl jsem než studený jí plaz, který studil, který srdce studil.

Mníš, že žil jsi řádně, počestně, spokojen jsi svého žití dílem? Pouze dítě může beztrestně se síťkou se honit za motýlem.

Braň tu, jež se sama nebrání, žaluj tam kde ona nemá řeči. Věřiteli bez smilování, necítíš, že dluh tvůj vlastně větší?

Vyšel v kraj jsi, jenž byl samý květ. Šel jsi loukou, plnou květů, barev. Za soumraku navracíš se zpět. Kolik je tu přízraků a larev?

Šel jsi poli, kvetl rudý mák, všude život, kam jen oko zírá. Nyní ticho: nezatiká pták. Neslyšíš než letět netopýra.

Šel jsi žitím, dával jsi a bral. Junácky jsi kráčel krásným luhem. Za štěstí teď dal jsi hoře, žal. Jiří Macků, odejít chceš s dluhem?

Jak mít radost? Z podvečerních můr nejtemnější do hlavy mi vlezla. Spát se nechce. Hledím v tichý dvůr. Je tak těžko těšiti se ze zla.