Všechno jasné je a průhledné
od zrození až k lidskému skonu.
Po pěšině kráčím. Poledne.
Z dálky slyším odzvánění zvonu.
Není záhad, není také chmur,
co je choré, bude zítra zdrávo.
Pole má jsou, můj je také dvůr.
Marina je moje. Toť mé právo.
Z vlastní vůle slovo dala mi,
z vlastní vůle vcházela v můj statek,
z vlastní vůle přísahala mi.
Vše je jasno: nenávidím zmatek.
Navracím se domů od lípy.
Chápu dobře, co jsem u ní slyšel.
Rady tvé se člověk dovtípí:
ejhle, Říha do cesty mi přišel!
Zašlápnu tu havěť zlovolnou.
Darebáku, jenom sebou cukni.
Vidím cos se kmitat za kolnou.
Míhat zřím se Marininu sukni.
Stará lípo, je to dobře teď?
Provádím já dobře radu danou?
Klidným hlasem dal jsem výpověď.
Zakoktal cos, odvrátil se stranou.
S výrazem se díval mátohy,
nechápaje, ale ptát se boje.
Připadal mi směšně ubohý.
Marino, viz potěšení svoje!
Není muž to, muže stín to jen,
na svých ústech bezmocně on visí.
Nechci dál jej vidět: chlape, ven!
Seber věci, plat zde máš a jdi si!