XXI.

Kraj se slunil v předpoledním žáru. A já v něm jsem kráčel prostovlasý. Stín svůj dej mi, přišly těžké časy, stará naše lípo u špýcharu.

Vše-li kruté, nebuď ke mně krutá. Dva si mohou rozumět staří. Dej mi radu, pak se všechno zdaří, lípo naše stařičká a dutá.

Přečkala jsi, lípo, mnohé změny, mnohý hlas už dozněl v našem dvoře. Přečkala jsi úsměvy a hoře, jásot dětí přešel, starých steny.

Macků rod jsi kvést a zráti zřela. Dočkáš se, že vymře smrtí mojí? Stará lípo, která věky stojí? Což bys v stáří všechno zapomněla?

Nad dítěte hrou tvůj zníval šelest, v skotačení kluků rozpustilých. Štěstím bylo pro nás v oněch chvílích šplhat po tvém kmenu, větve přelézt.

Šelest listí tvého šeptal radě, když jsem stával ve tvém stínu s milou. Překypěl jsem rozkoší a silou, na svém byl jsem jako v pevném hradě.

Viděla jsi přicházeti otce, který v loktech nesl synka v pýše. Větve tvoje šuměly tak tiše, lán zde ležel poddaně a krotce.

Viděla jsi přicházeti děda, vnoučetem se mohl tobě chlubit. Bylo možno, lípo, Macků ubít? Ožene se: nedal se a nedá.

Leta šla a rovy, ty se množí. Rty jsem zaťal, slova nářků necek’. Nad mrtvolou ženy, hrobem děcek klidně řek’ jsem: Žiji z vůle boží.

Chodíval jsem k tobě v dávném jaře, chodím k tobě v žití svého zimě. Kdo mi radil, ať zas poradí mně. Nezraď také, lípo, hospodáře!

Vyhnat Říhu mám? Nepřijde jiný. Marinu? A co se řekne po vsi? Lehký větřík zčeřil moje ovsy. Stará lípo, zlý je pocit špíny.

Připadám si potřísněný kalem. Domov můj a dobré moje jméno, vše je sníženo, vše zneuctěno. Lidský smích i soucit rovným žalem.

Sedím, sedím, skláním svoji hlavu. Čekám, jak bych v oblacích chtěl čísti. Čekám, co tvé zašelestí listí, stará lípo, rci mi, nejsem v právu?

Sedím, dumám, všechno se mi mate. Chtěl bych jednat, nevím kam a kudy. Bohat včera, jsem dnes náhle chudý. Stýská se mi málem po Zubaté.

Odpusť, lípo, šeredná to slova! Odpusť, hoři, které hrdlo svírá. Život je má nejkrásnější víra. Slabá chvilka jen to pantátova.

Nechci ještě vzdát se, smrt sem volat. Oči starce mohou být slepé, ty však vidíš jasněji a lépe. Nenech Macků zákeřnicky zdolat!

Jiní lidé před oltáři klečí. Mně však svatý šum je starých stromů. Stará lípo, strážkyní buď domu. Promluv ke mně jasnou, dobrou řečí.

Větřík vane, slyším větví ševel. Naslouchám a co mi říkáš, bádám. Stará lípo, o jedno tě žádám: velíš-li mi, nejasně mi nevel.