Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech
a ozvěnou tam zasténaly smutky.
A těžký večer zvolna na vše leh’,
dotěrný jako úsměv prostitutky.
– Až v hloubi duše zaslechl jsem vzdech.
O podvrácené snil jsem ethice,
o poutníku, jenž kříž svůj nemá v ruce,
o zamlklé a vnitřní tragice,
o reakcích po bouřích revoluce.
O podvrácené snil jsem ethice.
A řeka měla potměšilý lesk,
jak jezero, jež viděl jsi jen z dáli,
zve stále blíže, budí větší stesk.
– Na můry mysli, jež se v světlu spálí.
A řeka měla potměšilý lesk – – –