XX.

Na třešních se zabělal už květ, osení se zelená a roste. Na sta ptáků slyším v křoví pět. Na můj statek přicházejí hosté.

Volně jdou; a poznám každý rys. Také chůze je mi dobře známa. Na své židli, kde sedala kdys, usedla si stará panímáma.

Přišla tiše v jarním soumraku besedovat do setmělé síně. Dívá se mi mírně do zraku, pilné ruce spiala na svém klíně.

Kateřino, zdráva přišla jsi. Chceš mi přáti k zítřejšímu svátku? Chtělas vidět, jaké okrasy dostalo se pantátovu statku?

Jaká že je paní Marina? Je-li řádná, zastane-li práci? Zbývá-li nám chvíle jediná, škoda času, jenž se zmínkou ztrácí.

Pohovořme bez všech okolků o tom, nač se časem zapomene. Přinesu vám starou rosolku z lahve, kdysi pro vás zakoupené.

Promluvíme spolu o synu, jakou ruku drobnou měl a hebkou, když jsme kdysi v přešlou hodinu sedávali jeho nad kolébkou.

Na vnouče si také vzpomenem’, kterak bylo hledět na ně milo, když se po trávníku zeleném nemotorně, směšně batolilo.

Ale k čemu třeba hovoru? Kateřino, ohlédni se! Víš-li? Netřeba v snu hledat oporu. Syn a vnuk sem na besedu přišli.

Všichni, kteří prošli síní tou, všichni, které živil lán ten země, přišli ke mně cestou ukrytou. Odešlí se navracejí ke mně.

Panímámo, blíže sedněte! Chci vám mluvit jako k domu paní. Sémě, v půdu marně zaseté, nejsmutnější pro nás vzpomínání.

Panímámo, ledaco jsem snes’. Zdravý strom se rázem neporazí. Ale víte, proč mi úzko dnes? Chápete, proč u kamen mne mrazí?

Ne, že venku chodí Zubatá, v Marininu smíchu že se směje. Jiným hořem trápen pantáta, pro ni mlčí, pro ni časem kleje.

Bezesná noc zlá je do rána a je hůře, když už slunce vyjde. Jiří Macků, jaká pohana: Na tvůj statek přijdou cizí lidé.

Cizí člověk vezme za kliku, cizí člověk do mé síně vkročí, na vše svaté sáhne staříku. Cizí člověk zatlačí mi oči.

Cizí vstoupí v stáj a stodolu, cizí člověk půdu naši zorá. Cizí sedne u nás ke stolu. Cizí houkne do našeho dvora.

Cizí jméno moje nahradí, cizí vůle dá tu zákon nový. Cizí mládí všechno omladí, cizí stáří radu mládí poví.

Slýchávám v té noci bezesné hovor hlasů, smečka cizí přijde. Hlava moje div že neklesne. Na můj statek jdou už cizí lidé.

Kohouti se vzbouzí dědiny. Vmýšlím já se v mládí svoje dravé. Tužeb mých byl smysl jediný: aby žilo pokolení zdravé.

Mládí časem leckdy pobloudí, jádra nechce, ku maškaře přilne. Ale chtěl jsem – bůh to rozsoudí! – aby žilo pokolení silné.

Přišla rána, já jsem krvácel. Nebolí to, člověk zuby zatne. Jedno přál jsem si a jedno chtěl: aby žilo pokolení zdatné.

Zubaté to bralo všechen děs. Umřeš, jiný domov bude stříci. Ohlížím se, hledám. Je tu dnes? Byl bych šťasten, kdybych moh’ to říci.

Vzpomínám si: bylo živo tu. Houpával jsem na kolenou syna. Nyní mám sem vpustit cizotu. Ptám se tiše: Pane, čí to vina?

Hošík přede mnou se batolil. Ohlížím se: kde jsem nechal vnuka? Proč jsem umřít jemu dovolil? Pane, ptám se, Pane, proč ta muka?

Dcera, ta jde ráda od táty, dcera rod jde založiti jiný. Vzpomínky jsou brzo zaváty. Pane, ptám se, Pane, proč ty stíny?

Odešli mi; všechny kryje zem’. Odchodem vždy nový úkol vzrůstal. Pane, odešli tvým rozkazem. Z rozkazu jsem tvého živ já zůstal.

Proto bdít mi, že šli jiní spat, nutno žít pro cizí umírání. Jiní padli, proto nutno vstát. Sebe ne, jen půdu Macků chrání.

Neschoulil se v klidném výměnku, nezahleděl pokojně se v západ. Má svůj úkol, má svou myšlenku. Prostá je a nechce svět ji chápat.

Panímámo, v modrých očích jas. Soucitně a měkce na mne zříte. Pobuďte! Či k odchodu je čas? Chápu: také těžko odcházíte.

Upřete zrak ještě v každý kout, prohlédněte v domě místa všecka. Chtělo by se něco zaslechnout. Stýská se vám po žvatlání děcka.

Vzpomínkou tou byste zbohatla, klidně byste šla pak tichem svojím. Ale děcko už tu nežvatlá. Panímámo, s bohem! Ještě stojím!

Ale jak, že bolest nyní znám, živ jsa život celý v hluku díla? Jak, že bolest vždycky přijde k nám tehdy, když už ochabuje síla?

Jak, že teď, co dávno ztraceno, zdá se býti nenávratné štěstí? Jak to, že vždy roste břemeno, možnost když se menší tíž’ tu nésti?

Jak, že když už srdce slábne tep, nutno trpět bolestí a zradou? A proč nésti musí stará leb, co dřív’ hlavu nebolelo mladou?

V mládí zříme v nebe blankytné, jas a krása všude před očima. V stáří, když se ze sna procitne, vůkol tma a úklady a zima.

Chápete vše, hlavou kýváte, odcházíte nerada a ztěžka. Na prahu se ještě díváte, za humny se ještě chůze mešká.

Západ zbarvil okna stavení, všechna krvácí a planou. Dáváte mi ještě znamení. Je to s bohem nebo na shledanou?

A jak šla jste, syn se také zdvih’, vnouče už se u mne nebatolí. Slunce hasne, na větvi pták ztich’, chladný večer dýchá náhle z polí.

Vítr střásá s třešní bílý květ, jakoby sníh v plném jaru sněžil. Ohlížím se za zašlými zpět. Je mi líto všech těch, jež jsem přežil!