Vyšel jsem si ku své potěše
vidět zeleň, květy a let ptáka.
Holuby zřím svojí na střeše,
slyším z dálky slepici, jak kdáká.
Jarní slunce život rozlévá,
novou mízu stromům dát se chystá.
Je to vzkříšení a úleva.
Slabo je mi. Vstávám... nelze s místa.
Hledím tupě na jediný bod.
Mluvil kdosi takto jedenkráte:
Zachovati půdu, život, rod.
A co je to, že se hlava mate?
Nenesu nic, přece cítím tíž,
shýbám se, jak nes’ bych pytle v spěchu.
Jiří Macků, bílou hlavu výš!
A co je to, že je málo dechu?
Opojil mne vínem jarní vzduch.
Člověk jsem, jenž vždycky slyšel boha.
Měl jsem rád svá pole a svůj luh.
Leč co je to, že je slabá noha?
Na pařez jsem used’ u strouhy.
A jsem slabý jako v zimě mouchy.
Sedím bez zášti a bez touhy,
hledím na břeh, zírám na blatouchy.
Přijdeš-li dnes, hochu, zapískat
pod okno tam u našeho statku,
uvidíš tam hlavu schýlenou,
uvidíš tam srdce, jež je v zmatku.
A ta hlava tvrdá bývala,
námahy se nebávala pracné,
a v tom srdci hrdost zpívala.
Srdce moje, srdce nebojácné!
Teď se Macků plaše odvrátí,
na čele je mnohem hlubší rýha.
Ví Marina o té závrati?
A ví o ní prokletý ten Říha?
Snad bych ani dobře neslyšel
dnes tvé písně dětsky nerozumné.
Někam tuze daleko jsem šel.
Nechoď, hochu, nezapískej u mne!