Čekám, čekám; nuže, Marino?
Smích tvůj zvoní jako signál zkázy.
Ale rámě tvé je nečinno.
Vraždí mne, že útok nepřichází.
Jsi-li smrt, nač třeba okolků?
Ale dny jdou mrzuté a všední.
Smrt se dala s žitím do spolku.
Marino, už posléz ruku zvedni!
Počni zápas, já se ubráním.
Překonám tvé záští jak tvou něhu.
Ale jsem už zmrzen čekáním.
K smrti znaví, býti stále v střehu!
Jed je dávno ukryt v komoře,
venku v sněhu vidím vždycky stopy.
Někde zapadnou jak do moře.
K smrti znaví zrak zřít, jenž se klopí!
Vidím sebe zakrytější děj.
Znám tě, pláne, jenž se k světlu klubáš.
Rychleji však zraj a dorůstej.
Bílý sníh je venku jako rubáš.